Soused se jevil jako protiva, navíc mě pomlouval. Nenapadlo mě, že bychom se někdy mohli sblížit. Ale život umí překvapit.

Silvestry nemám ráda. V našem domě probíhají snad ještě bouřlivěji než jinde. Vše je v režii souseda, který mi leze příšerně na nervy, a já jemu také, to je mi známo. Říká o mně hodně ošklivé věci, třeba, že jsem stará panna. Drzoun!

Zjevně neví o mém dávném krátkém manželství. A proč bych mu to taky vykládala? Sice spolu léta bydlíme na jednom patře, ale vyměňujeme si jen pozdravy nebo neupřímné zdvořilosti. Sympatie k sobě necítíme, to tedy určitě ne. Je to takový namyšlený frajírek.

Pomlouvá mě a ani se nenamáhá šeptat, a tak to někdy slyším. „Stará panna, která všechny nesnáší,“ – ano, to o mně říkal svému synovi, kterého má s bývalou ženou ve střídavé péči. Přitom mě vůbec nezná.

Už jim nevěřím

Netuší, jak nesmírně se cítím osamělá. Životní láska mi utekla s jinou, od té doby jsem se na žádného muže ani nepodívala. Už jim nevěřím. Jen člověku brnkají na nervy, jako tady ten protiva. A ještě si myslí, že je vtipný.

Onehdy se mě zeptal, jestli mu nechci dát svého jezevčíka Kvida. Usmála jsem se: „Vám se líbí? To víte, že vám ho nedám, ale můžu vám hned přivést z útulku nějakého podobně roztomilého.“ Ďábelsky se zasmál: „Domluveno.

Udělám si ho na česneku.“ Podívala jsem se mu do očí a vztekle zasyčela: „A víte, že mě to nepřekvapuje?“ Škoda, říkala jsem si, že vedle mě nebydlí třeba nějaká starší ženská, s níž by byla rozumná řeč. Třeba bychom se spřátelily.

Mohly jsme si vyměňovat recepty, povídat si, co dávají v televizi, na který seriál se dá a na který nedá koukat, jak a kdy zalévat pokojové květiny. Chodit spolu na procházky a dávat si tipy, kde jsou jaké slevy.

Osamělý život

Ale to jsou plané a zbytečné úvahy. Poté, co mi umřela máma, jsem na světě úplně sama. Avšak je nesmysl, že bych byla stará panna, která všechny nesnáší, jak podotkl ten bídák soused. Jsem jen taková posmutnělá, čím dál víc.

Jako člověk, který žije jinak, než si představoval. Mám smysl pro rodinný život, baví mě vařit, uklízet, starat se o květiny, ráda šiju a pletu, ale nemám to s kým sdílet. Vařit jen pro sebe mě nebaví. Ani na Štědrý den. Osamělé Vánoce jsou depresivní.

Dám si do vázy pár smrkových větviček, pověsím na ně ty dvě tři ozdůbky, co zbyly po mámě. Zapálím svíčky ve svícnu, usmažím si řízek, udělám trošku salátu. To je všechno.

Dopoledne chodíme s Kvidem na dlouhou procházku, koukáme do oken, kde se třpytí stromečky. Kvidovi je to fuk, zato mně to vhání do očí slzy.

Poslední den

No a teď přežít ještě poslední den roku. A ten kravál. Ten Kvidovi hrozně vadí. Zalézá pod gauč, vidím z něj jen ty čokoládové oči, pochopitelně vylekané. Soused zpravidla odpaluje na balkoně kdovíco, až se třese dům.

Mívá veselou společnost, spoustu kamarádů, lítají po schodech sem a tam, dělají nemístný hluk – přála bych jim vidět ty vyděšené psí oči. Prázdný sud nejvíc duní, mumlám si vztekle, když slyším ze sousedního bytu veselý ryk.

Ráda bych šla spát co nejdřív, třeba už v deset, ale v tomhle se spát nedá. A tak sedím v křesle, Kvido se mi třese v náručí, koukáme na nepovedenou televizní komedii a marně čekáme na klid. Už před půlnocí se jako vždy rozpoutalo peklo.

Šla jsem se podívat ke dveřím, Kvido zaujal svou obvyklou pozici pod gaučem, kde se třásl jako osikový lístek ve vichřici.

Nečekané pozvání

Za dveřmi se ozval výkřik: „Proboha, hoří mu vlasy!“ Vyletěla jsem z bytu na chodbu a hodila psí deku z předsíňky na hlavu ječícího mladíka. Když dokázal promluvit, poděkoval. Také soused, jeho otec, vypadal, jako by se o něj pokoušel infarkt.

„Moc vám děkujeme,“ soukal ze sebe. Vyhlížel tak vděčně, až mě to dojalo. „Pojďte si s námi připít na šťastný nový rok,“ vyzval mě. „Slibuji, že už budeme potichu jako myšky.“ Samotnou mě překvapilo, že jsem na jeho nečekané pozvání přikývla.

Atmosféra v sousedově bytě byla stísněná, hořící vlasy, které vzplály od starého benzinového zapalovače, jímž si výrostek připaloval cigaretu, společnost vyděsily. Hosté se loučili a odcházeli.

Do očí mi padl příšerný nepořádek, bez řečí jsem se automaticky dala do uklízení. Všimla jsem si, že mě soused, jmenoval se Karel, sleduje s obdivem.

Snídaně

„Takhle uklizeno tady nikdy nebylo,“ chválil mě po chvilce. „Já totiž úklidem nerad ztrácím čas.“ Pokrčila jsem rameny: „Mě to docela baví.“ Karel i jeho sedmnáctiletý syn záhy usnuli, a já se vydala domů.

Druhý den ráno jsem uvařila Karlovi a jeho synovi čočkovou polévku se švestkami, tu nejlepší, co znám. A upekla jsem perník a zaklepala na jejich dveře. „Snídaně!“ řekla jsem, když mi rozespalý Karel otevřel. On i jeho puberťák mi překvapeně tleskali.

„Domácí perník jsem neměl ani nepamatuju,“ zbožně pravil puberťák. „Matka nepeče.“ Usmála jsem se:

„Vidíš, a pro mě je to ten nejlepší koníček, jen nemám pro koho takové dobroty chystat.“ Slíbila jsem, že se v poledne mohou těšit na tradiční novoroční čočkovou polévku, díky níž se jich budou po celý rok držet peníze. Celý den jsme strávili společně.

Naše idyla

Od onoho prvního ledna jsme se všichni tři stali kupodivu nejlepšími kamarády. Hned dalšího rána u mě Karel zvonil s kyticí gerber v ruce, prý jako poděkování za tu nejlepší čočkovou polévku, jakou kdy jedl. „A nejen za ni,“ řekl rozpačitě.

Nenáviděný soused se takřka přes noc změnil v nejlepšího chlapa na světě, a jeho pubertální synek, s nímž si matka údajně nevěděla rady, mi zobal z ruky.

Dopadlo to tak, že jsem do roka prodala svůj byt a přestěhovala se ke Karlovi, který se zapřísahal, že jsem jeho život proměnila v nekonečnou idylu. Upřímně mě chválil dokonce i výrostek Jáchym.

Připadalo mi úsměvné, jak mě neustále srovnává se svou matkou – a to srovnání dopadalo v její neprospěch. Ještěže to neslyšela, musela by mě z duše nenávidět! „Máš krásný kytky,“ říkal mi třeba.

„Matce všechny uschly, i ten fikus po babičce, ten jsem měl rád.“ I jeho táta, Karel, nezůstal pozadu. „Nechápu, jak jsem tolik let mohl žít tak blízko tebe a přehlížet to, jak bezvadná ženská jsi,“ řekl mi, když mě žádal o ruku.

Jsem vděčná

Musela jsem mu odvětit totéž, bylo úsměvné, že jsme si před časem o tom druhém mysleli jen to nejhorší a teď chtěli zbytek života strávit společně. A tak se mi povedlo založit téměř dokonalou rodinu.

Známí namítají, že to není možné, že to přece musí někde skřípat, ale přísahám, že o žádném skřípáním nevím.

Manžel i nevlastní syn mě v jednom kuse chválí, těší se na moje nedělní obědy, obdivují květiny, které dokážu vypěstovat ze semínek a stále mi říkají, jak mě mají rádi.

Jsem vděčná té bouřlivé silvestrovské noci za to, že mám zase pro koho žít a s kým si ten život užívat. Myslím, že mou situaci podstatně usnadnila má předchůdkyně, Karlova první manželka.

Je to intelektuálka, která si libuje v pití ginu s tonikem, hodně kouří a miluje kavárenský život. Domácnost je jí ukradená. „Nedalo se s ní žít,“ vysvětluje Karel a stále dodává, jak je rád, že mě má. A jak lituje, že jsme nebyli přátelé od začátku.

„Ale hlavní je, že jsme se našli,“ uzavírá vždy spokojeně a dá mi pusu na tvář. A já s ním musím opět souhlasit. Klape nám to už pěkných pár roků a já věřím, že s ním prožiju ještě mnoho šťastných let plných lásky.

Radka (46), Zlín