Neplula v hejnu ostatních. Byla jiná, hrdá, tajemná a osamělá. Ten den se objevila s první ranní mlhou a zamířila přímo mým směrem. Nesla mi vzkaz.
Těch labutí bylo deset, vznášely se nad hladinou jezera. Na některých místech byla voda už pokryta tenkou vrstvou ledu. A pak tam byla ona! Černá labuť!
Pamatoval jsem si ještě ze svých studií, že se stal tento černý pták symbolem neočekávané události, kterou nikdo nedokázal předvídat. Lesk jejího peří připomínal povrch temného antracitu. byla celá černá s bílými letkami a červeným zobákem. To vše ji odsuzovalo k samotě.
Oddělená od hejna plula s dlouhým krkem hrdě vztyčeným jako koráb, který se držel v uctivé vzdálenosti za hlavním konvojem bílých labutí. Chodil jsem sem pravidelně. Už téměř půl roku, od té doby, co jsem se dozvěděl smutnou zprávu od své manželky Kláry.
Zamířila ke mně
Lékaři jí diagnostikovali rakovinu. Půl roku života! Maximálně! Klára nemohla mít děti, a právě tady nastaly problémy, jejichž diagnóza byla nemilosrdná. Chodil jsem na břeh jezera a krmil ptactvo.
Bílé labutě doslova vyštípaly ostatní menší vodní ptáky a samy se pustily do hodování.
Černá labuť čekala opodál. Jako by tušila, že není kam spěchat, že se i na ni dostane. Pamatoval jsem na ni s jídlem vždy. Jednoho jitra, kdy byla hladina potažena studeným, poloprůhledným závojem mlhy, připlula černá labuť sama až ke mně.
Nezastavila se na konci jezera, ale vylezla po kluzkém břehu nahoru a směřovala přímo k lavičce, na níž jsem seděl já. Znejistěl jsem. Věděl jsem, že labuť je velmi silný a mnohdy nebezpečný tvor, který dokáže bolestivě štípnout zobákem a udeřit svými letkami.
Ta chvíle
Labuť došla až ke mně a pak majestátně vztyčila hlavu. Upřeně se na mě zadívala. Nabízených dobrot si vůbec nevšímala, přišla ještě blíž a položila svůj dlouhý krk na mé nohy. Najednou jsem se nebál. Přiložil jsem ruce na černý samet jejího peří a objal ji. Nechala se pohladit.
Byla tu pro mě, jako by mě přišla utěšit, říct mi, že všechno bude zase dobré. Ta chvíle byla krátká, a přesto se mi zdálo, že trvala celou věčnost. Pak labuť zamířila zpátky k jezeru. Skoro jsem nedýchal. Právě jsem byl svědkem něčeho nevýslovně divného a tajemného!
Stále ji čekáme
Ten den jsem se dozvěděl, že léčba mé manželky zabrala. Naděje, že se vyléčí vzrostla. Černá labuť mi přinesla štěstí. Stala se poslem neočekávané události, kterou nikdo nedokázal předvídat. Druhý den připlula znovu. Tentokráte zůstala na jezeře.
V bílých chomáčcích mlhy na mě koukal vysoký krk s červeným zobákem. Pociťoval jsem v tom tichu a kráse jezera cosi nadpřirozeného. Pak labuť zmizela. Na jezeře se už nikdy neobjevila.
S manželkou, která rakovinu porazila, chodíme k jezeru krmit labutě stále a černou vždy vyhlížíme.
Petr (57), Pardubice