S manželem jsme zažili to nejhorší, co může rodiče potkat. Ve třech letech nám zemřel syn. Po čase jsme se rozhodli pro další dítě.
Máme za sebou s manželem tragický zážitek. Ve třech letech nám zemřel na leukémii syn Honzík. Dlouho jsem se bála znovu otěhotnět, protože ten strach, že bych mohla přijít i o druhé dítě, mě zcela paralyzoval.
Potřebovali jsme čas
Po Honzíkově smrti jsme si dali čas to celé v rámci možností překonat a vstřebat. Až po pěti letech jsme se oba cítili psychicky připravení na druhé dítě.
Naše dcerka
Otěhotněla jsem rychle. Tentokrát jsme častěji chodili na vyšetření, abychom nic nezanedbali. Když nám ve dvacátém týdnu řekli, že čekáme holčičku, začínala jsem se konečně těšit. Zjevně i to mi pomohlo prožít těhotenství v psychické pohodě.
Když jsem se Lucince poprvé podívala do tváře, nemohla jsem se zbavit pocitu, že jsou si s Honzíkem hodně podobní.
Třetí narozeniny
První dva roky bylo všechno v pohodě, ale můj strašák ve mně nadále přežíval. Jakmile dceři něco bylo, byť jen hloupá rýma, jela jsem s ní k doktorce. Pořád jsme ji s manželem hlídali. Po oslavě jejích třetích narozenin jsem cítila, že už se bát nemusím.
Spokojeně spinkala
Manžel to měl stejně. Konečně jsme se uvolnili a Lucince dali více volnosti. Když spala, už jsem u ní neseděla, ale šla jsem třeba uvařit nebo si lehnout. Jedno sobotní odpoledne jsem potřebovala vytřídit věci v podkroví.
Lucinka spala ve své postýlce, takže jsem se na to vrhla. Manžel dělal něco na zahradě. Než jsem odešla nahoru, zkontrolovala jsem Lucinku. Ta sladce spala. Odebrala jsem se tedy k práci. Pak jsem uslyšela Honzíkův hlas: „Maminko! Maminko!“ Znělo to zoufale. Navíc jsem měla pocit, jako by stál přímo za mnou.
Přiběhli jsme včas
Seběhla jsem ze schodů, kde jsem potkala manžela. „Ty mi to asi neuvěříš, ale já slyšel na zahradě Honzíka. Volal maminko! Dal bych ruku do ohně za to, že to byl on,“ hlásil mi.
Vystrašeně jsme se na sebe podívali, jako bychom oba měli pocit, že se nám snažil něco říct. Seběhli jsme do pokoje k Lucince. Ležela v postýlce a dusila se zvratky. Myslím si, že stačilo přijít o chvíli později a stalo by se neštěstí. Rychle jsme ji vzkřísili.
Vzájemné pouto
Tekly mi slzy, protože se mi znovu vrátil ten šílený zážitek s Honzíkem. Nebýt toho hlasu, který nás s manželem upozornil, šla bych do pokoje klidně až za hodinu. To už by bylo pozdě.
Věřím, že se Honzík na svoji mladší sestřičku, kterou nikdy nepoznal, díval a hlídal ji. I když se nikdy nesetkali, pouto mezi nimi zřejmě bylo a bude.
Šárka B. (50), Kladno