Myslel jsem, že blázním. Na tom muži jsem mohl oči nechat. Byl stejný jako já. Dokonce i oblečení jsme měli shodné. Když jsem se ho odvážil oslovit, rozplynul se.

Do téhle kavárny jsem chodil nejraději. Vždy v pátek po vyučování. Od čtvrté do pěti jsem trávil každé páteční odpoledne na svém obvyklém rezervovaném místě. Dal jsem si vídeňskou kávu se zákuskem.

Zde u kulatého stolu jsem pozoroval lidi, chodící malou uličkou, která ústila na malé náměstíčko. Byla tu secesní radnice, gotický kostel a renesanční palác.

Podivný příběh, který se odehrál toho pátečního odpoledne, začal krátce po mém usednutí ke kulatému stolku v kavárně.

I jídlo stejné

Ke stolu, přímo naproti mně se usadil muž, který jako by mi z oka vypadl. Předesílám, že nemám žádného jednovaječného bratra! Tenhle muž – to jsem byl já! Vše sedělo, i oblečení. Kopie mé osoby. Zdařilá! Tělem mi proběhla zvláštní vlna mrazení. Sousto dortu, které jsem dával do úst, se zastavilo na půli cesty.

Zapomněl jsem v tu chvíli na čas. Muž, podobný mně jako vejce vejci, se zdržel jen chvíli. Poručil si to samé, co já. Na rozdíl ode mě však vypil vídeňskou kávu několika hlty a zákusek zdolal také v rekordní době. Pak zaplatil a zmizel jako pára nad hrncem.

Jako by se rozplynul

Celý zbytek dne jsem byl z tohoto setkání rozhozený. Spal jsem jen napůl, jako bych hlídal své okolí, aby se v něm neobjevila moje kopie. Druhé setkání následovalo opět v pátek dalšího týdne.

Já seděl na svém místě a moje kopie oblečená znovu stejně, se usadila u druhého stolku přímo proti mně. Dala si to samé a zase spěchala. Než jsem se nadál, zmizelo to moje druhé já jako duch. Další pátek se vše opakovalo. Tehdy jsem měl už vymyšlený plán, na který jsem se pečlivě připravil.

Jakmile se kopie posadila ke stolku, zvedl jsem se a kráčel rozhodným krokem k protějšímu stolku. Než jsem ale k muži došel, zmizel. Jako by se rozplynul! Otáčel jsem na místě neobratně tak, že jsem šlápl jedné sedící dámě nohou na zdobený střevíček. Omluvil jsem se.

Otisk svého těla?

Přesně to se opakovalo i další týden. Poté jsem navštívil známého, který se mimo jiné zabýval paranormálními jevy. Řekl mi, že jsem pravděpodobně spatřil éterický otisk svého těla.

Pohyb lidských těl je podle něj totiž pouhé zčeření éteru. Na setkání se sebou samým jsem se od té chvíle dlouho připravoval. Především otázky, kterých mělo být nekonečně. Nic takového se ale nedělo.

V pátek dorazila k sousednímu stolu tlustá žena, oblečená do naprosto nemožných růžových šatů. Zdálo se mi, že polykala jednotlivé zákusky jako strojní mašina. Sám se sebou jsem se už nikdy nesetkal – jedině v zrcadle!

Petr (55), Pardubice