Už od pohledu mi bylo jasné, že v tom starém hotýlku s malým muzeem v přízemí není něco v pořádku.

Vynořil se před námi za zatáčkou a já tušila hned, že se to v tom hotelu duchy jen hemží. Klenby a oblouky, nábytek jako ze středověku a na stěnách meče a štíty s erby. Uprostřed restaurace stál velký majestátní krb, u něhož seděl velký chlupatý pes. Hosté se bavili, smáli a veselili.

Pes začal vrčet

Obsluha byla příjemná, vlídně nás přivítala, ubytovali jsme se v prvním patře v rozlehlém pokoji číslo 3. I když to vypadalo, jako by před tou trojkou někdy byla jednička a někdo to první číslo vydrápal, aby to nebyl pokoj číslo 13.

Než jsme si zašli na večeři, provedl nás majitel místním muzeem, na které byl hrdý. Byla tam taková všehochuť historie. I staré porcelánové panenky. Večer jsme se usadili v restauraci a popíjeli až do jedenácti hodin. V krbu praskalo dřevo a plamínky tancovaly.

Když se malá ručička velkých hodin, které tam visely, posunula za jedenáctou, bylo vidět, že obsluha zneklidněla. I když se snažili a byli dál přívětiví a milí, nedalo si nevšimnout, že jsou najednou v napětí.

Začali nás lehce pobízet k platbě a my se neochotně zvedali ze svých židlí. Pes, který po celou dobu seděl u krbu, se najednou zvedl a postavil se výhružně proti dveřím, které vedly do muzea. Dokonce zavrčel.

Dětské hlásky

Obsluha ještě víc znervózněla a zrychlila. V podstatě nás vypoklonkovali. Z okna našeho pokoje jsem pak viděla, jak vyběhli po našem odchodu na parkoviště, naskákali do aut a odjeli. My se uložili ke spaní. Probudil nás podivný zpěv. Byly to vysoké dětské hlásky a do toho cinkání zvonečků.

Odkud to jde? Poslouchali jsme s manželem u dveří, ale nebyli jsme z toho moudří. Žádné děti jsme v hotelu předtím neviděli. Manžel chtěl otevřít dveře a zjistit, odkud ten zpěv a hudba jde, já se ale bála. Něco mi říkalo, že to je nebezpečné. A na svoji intuici jsem mohla dát vždycky.

Zabouchl dveře

Cítila jsem, že bychom ty dveře neměli za žádnou cenu otevírat. Můj muž se mi ale smál, že jsem strašpytel a hrozná bába pověrčivá – a nakonec ty dveře otevřel. Ten pohled, co se nám naskytl, byl děsivý.

Na chodbě různě postávaly panenky z muzea a dívaly se upřeně na naše dveře. Vykřikla jsem hrůzou a dveře zase zabouchla. S manželem jsme pak až do rána oči nezamhouřily. Celou noc nám totiž někdo ťukal a škrábal na dveře.

Usnuli jsme až za svítání a zaspali tak snídani. Budila nás slečna z recepce telefonem. Báli jsme se vylézt z pokoje, recepční pro nás dokonce musela dojít. Na naši historku nic neřekla. Panenky byly zase vzorně na svém místě v muzeu.

Věra (69), Znojmo