Už jako dítě jsem věděla, že se v našem domě něco děje. Vídala jsem ducha a po čase se k němu přidali další. Šlo o ducha pradědy.

Vyrůstala jsem v domě, kde soužití s duchy nebylo nic překvapivého. Alespoň ne pro mě. Zemřel v něm totiž praděda a později děda s babičkou. Naposledy tady navždy odešel můj otec.

Poslední dobou mám pocit, že se všechny entity spojily a vytvářejí v našem domě neskutečnou energii.

Muž s dýmkou

Pradědečka jsem ani nepoznala. Bydlel v domě dávno před námi. Když v něm zemřel, po čase se do něj nastěhoval můj děda. Žil tam s babičkou řadu let. Jako první z nich zemřela babička a o několik let později i děda.

Můj táta se domu nechtěl vzdát, a tak jsme se do něj nastěhovali. Byla jsem tehdy malá, ale ne tak moc, abych si nevšimla, že se v domě děje něco zvláštního. Často jsem potkávala staršího muže s dýmkou. Vždycky kolem mě jen prošel a usmál se.

Měl specifický styl chůze – chodil po špičkách. Když jsem po letech zjistila, že přesně tak chodíval praděda Mirek, pochopila jsem, že v domě přežívá dál.

Babička s dědou seděli u stolu

Naši mi nevěřili. Přikládali to mé bujné fantazii. Nepřišlo jim divné ani to, když jsem po čase začala vídat ducha své babičky. Ta měla zlozvyk, že si pravou ruku otírala o zástěru, kterou nosila.

Přiznám se, že jsem sama vnitřně bojovala s tím, jestli to může být duch. V té době se tvrdilo, že nic takového neexistuje. A kdo říká, že ano, tak prý patří do blázince. Až když jsem po letech spatřila babičku s dědou u jejich stolu, prostě jsem musela věřit.

I oni dva mě viděli. Natahovali ke mně ruce a chtěli, abych přistoupila blíž. Dokonce se mnou i komunikovali. Na cár papíru, který ležel na stole, psali krátké vzkazy. Většinou jim šlo o to, abych se jich nebála.

Zůstala jsem v domě sama

Před třemi lety bohužel zemřel i můj otec. Dostal infarkt v době, kdy byl doma sám. Když ho mamka našla, už bylo pozdě. Po pohřbu se rozhodla, že se chce z domu odstěhovat. Přála si, abych šla s ní.

Já ale cítila, že nemůžu, že mě potřebují ti, co v něm nadále žijí. Vím, že tam pořád jsou. Napovídají tomu zvuky židlí zasouvajících se ke stolu i žárovky, které problikávají v pravidelném rytmu. Nikdy jsem však necítila strach.

Jen jsem potřebovala najít důkaz toho, že neblázním a jejich duše tam stále jsou.

Je mi tu dobře

Pozvala jsem si domů kartářku, aniž bych jí řekla, co se tam děje. Než usedla do křesla, zadívala se dlouze do pokoje, kde spali babička s dědou. „Vy tady někoho máte?“ zeptala. „Ne, jsem tu sama,“ odvětila jsem. „Pak tu máte duchy a jsou ve vedlejším pokoji.

A je jich tu víc, ještě minimálně dva. Cítím je,“ pronesla a prošla celý dům. Po chvíli se vrátila a řekla. „Jsou tu čtyři duchové. Jsou hodní. Zdá se, že to jsou vaši příbuzní.“ A já to konečně měla potvrzené. Nevím, jak dlouho tady mohou být, ale dokud to tak je, z domu se neodstěhuji.

Irena T. (50), Kutná Hora