Na nic jiného snad nemyslela než na ně. Na děti! Když se nedočkala partnera, který by si ji byl ochotný vzít, rozhodla se mít děti i bez něho. Po týdnu nám bylo jasné, že je nezvládne!

Naše dcera se nám s manželem narodila docela brzy a neplánovaně. Zaskočilo mě to! Chystali jsme se cestovat a užívat si života, ale místo toho nás čekaly pleny a bezesné noci. K naší Adélce jsme se chovali spíš jako kamarádi než jako rodiče.

Dělala si, co chtěla

Rostla jako z vody a na jakoukoli výchovu nereagovala. Dělala si od mládí, co chtěla. „Adélko, pojď si psát úkoly, Adélko, jdi už spát!“ Stejné věty a příkazy se opakovaly marně den co den. Naštěstí se dobře učila a školu zvládla na výbornou.

Po střední škole se vrhla do víru života. Chvíli byla au pair v cizině, potom studovala dálkově vysokou školu. Známostí měla taky pár, ale vdavek se nedočkala. „Mami, nač se zdržovat nějakým porodem.

Dětí jsou přece plné ústavy, tak snad se nějaké to děcko najde i pro mě,“ oznámila mi. V duchu jsem se jejímu nápadu trochu smála. Domnívala jsem se, že bez partnera to nepůjde, ale k mému údivu šlo, a docela rychle.

Myslela jsem, že to zvládne

„Mami, stala jsem se pěstounkou, jsem prověřená, a nějaké dítě už prý dokonce pro mě mají!“ sdělovala mi radostně a já si všimla, že to manžel, oproti svému zvyku, nijak nekomentuje. Přitom ještě několik dní před tím se rozčiloval, jaký to je nerozum:

„Holka je nezralá, i navzdory svému věku. Uvidíš, nezvládne to. Ona, která myslí jen na sebe, se obětuje nějakému cizímu dítěti? Vyloučeno!“ Tvrdila jsem mu, že dceři křivdí, ale on si svůj názor nedal vymluvit. Neuplynul ani měsíc a my vezli dceru za dětmi.

Byly obě v kojeneckém ústavu. O tom, že se nejedná o jednu holčičku, ale o dvě, jsme se dozvěděli asi tak pět minut před tím, než jsme nasedli do auta.

Druhé dítě zatajila

Manžel málem dostal infarkt a já skoro omdlela. Vždyť jsme měli připravené věci jen na jedno dítě! „Prosím tě, nestresuj se. To se nějak zařídí. Neřekla jsem vám to schválně, abyste nevyváděli!“ Tak to mě rozčílilo nejvíc. My že bychom vyváděli?

My, kteří nakoupili všechno potřebné? A dokonce i kočárek? No to teda byl vrchol… Dcera mě opět překvapila. Prý už kočárek má z bazaru. Krásný a skoro nový. I druhou postýlku a další věci potřebné dvojmo. Trochu mě to uklidnilo.

Nebyla tak lehkovážná, za jakou jsme ji považovali. Do holčiček jsme se všichni zamilovali hned, jak jsme je uviděli. Byly to krasavice! Od sebe jen jeden rok, ale podobné si byly jako dvojčata.

Začala nás využívat

Obě plavovlasé a hnědooké, tváře jako slabikáře a hned se na nás smály. Na bradičkách měla děvčata dolíček. A nejhezčí na nich byly ručičky. Malé pěstičky zaťaté, jako by byly nějaké budoucí boxerky, či co! A žádný pláč ani ostych!

Hanička a Janička, taková krásná jména. Manžel mlčel, ale tentokrát dojetím. Moc dobře jsem viděla v jeho očích slzy! Holčičky si u dcery brzy zvykly. Vzorně spinkaly i papaly, ale už snad po týdnu nám začala Adélka volat.

Zda bychom nepohlídali, nepřespali, nešli na vycházku. Stali se z nás prarodiče na plný, nebo spíš dvojitý úvazek.

Přestaly ji bavit

Hlídali jsme a pomáhali celé dny i noci. A také nakupovali. Peníze dceři jaksi stále chyběly. Přitom si dosud na vše vydělala sama a byla na to hrdá. Netušili jsme, co se to s ní děje. Svých holčiček jako kdyby si nevážila. Jako kdyby ji přestávaly bavit.

Nechápala, že si nevzala hračky na hraní! Že to jsou živé bytosti se svými potřebami. Tušila jsem, že za to může naše benevolentní výchova. Jednou, když jsme u dcery spali, aby si mohla někam vyjít s přáteli, nepřišla domů.

Čekali jsme až do odpoledne, než o sobě podala zprávu. Je prý nešťastná!

Manžel byl v šoku

V roli matky se necítí dobře. Bude muset holčičky vrátit! „Tak to teda ne! Přece se nevzdáme takových šikovných dětí!“ zařval manžel, až jsem se lekla. Měl pravdu, ale jít na mateřskou ve věku, kdy se člověk málem chystá do důchodu, se mi taky moc nechtělo. Seděla jsem jako zmoklá slepice v křesle a nemohla se úzkostí ani hnout.

Jasné rozhodnutí

Mlčela jsem asi hodinu. Holčičky si pokojně hrály v ohrádce. Usmívaly se na nás tak důvěřivě! Bylo mi jasné, že je nemůžeme opustit! Najednou se přede mnou objevila káva s velkým kopcem šlehačky. „My to zvládneme!

Máme nějaké úspory, tak si zaplatíme občas nějaké to hlídání. Uvidíš, uteče to, za chvíli půjdou holčičky do školky!“ rozhodl můj muž a já souhlasila.

Občas se jen ukáže

Na oplátku dostal pusu a potom také svoje oblíbené palačinky. Ani s úředníky nebyl problém, když viděli, jak se mají děvčata u nás dobře. Dcera se na ně občas přijede podívat, ale rychle zase odjede. Má svoje zájmy a my také.

Alena P. (60), Opava