Věřila jsem, že naše manželství bude šťastné a plné lásky. Spletla jsem se. Dnes se svého bývalého manžela spíš bojím. Změnil se, je dotěrný a stále mi komplikuje život.

Vdávala jsem se o něco později, než bývalo dříve zvykem, ale bylo to z lásky a vůbec mi nevadilo, že můj nastávající Leoš nebyl žádný boháč. Peníze pro mě ve vztahu nehrály vůbec žádnou roli. Naivně jsem si myslela, že nám bude k životu stačit naše láska.

Až mnohem později jsem zjistila, že ani z té největší lásky se žít nedá. Z očí mi spadly růžové brýle a musela jsem čelit smutné realitě.

Byly to jen lži

Zpočátku byl náš vztah krásný, sice jsme si nemohli nijak vyskakovat, ale měli jsme jeden druhého. Bydleli jsme u mých rodičů a ti za nás téměř všechno platili. Často jsme se kvůli tomu s rodiči hádali.

Mrzelo mě to, věděla jsem, že mají pravdu, pořád jsem ale věřila, že se časem postavíme na vlastní nohy. Leoš si ale na finanční injekce mých rodičů evidentně zvykl.

Dokázal přesvědčivě líčit plány do budoucna, vykládal, jak si najde lepší práci, a když budeme oba dost vydělávat, brzy si budeme moci pořídit vlastní byt, auto… Bylo krásné to poslouchat, ale byly to jen takové pohádky.

Vše bylo na mně

Já byla v té době na mateřské, brzy jsem se ale vrátila do práce, abychom poplatili všechny náklady na domácnost. I když nebyly tak velké, táhla jsem je vlastně skoro sama. Začátkem devadesátých let se Leoš domluvil s kamarádem, že rozjedou vlastní podnikání.

V práci dal výpověď a tvrdil, že se přece nebude nikde dřít za pár korun, když je teď tolik skvělých příležitostí. Navíc se chtěl přestěhovat do vlastního. Našli jsme si tedy podnájem a osamostatnili se.

S mými rodiči si Leoš nikdy nerozuměl a pořád tvrdil, že to oni narušují naši rodinnou pohodu. Jenže „podnikání“ mu nešlo, jen se zadlužil a firma zkrachovala. Bylo štěstí, že já jsem měla zaměstnání. Ležel na mně i chod domácnosti.

Z práce jsem se vracela unavená a doma mě čekaly jen další povinnosti. Leoš se neuměl postarat ani o naši dceru. Celé dny jen vysedával u televize a doma nehnul prstem s tím, že přece nebude dělat ženskou práci. Můj muž byl zkrátka lenoch a nechtělo se mu pracovat.

Odešla jsem

Podnikání si nejspíš představoval tak, že nebude muset nic dělat a peníze se mu samy od sebe jen tak přikutálí. Takhle jsme žili několik dlouhých let. Pak už toho na mě bylo moc.

O podnájem jsme přišli, protože už jsme ho nedokázali jen z mého platu hradit, takže jsem se vrátila jen s dcerou ke svým rodičům a rozhodla se rozvést. Leoš mi ale řekl, že to nepřichází v úvahu.

Začal přespávat u svých pochybných kamarádů a příležitostných milenek. Párkrát se stalo, že stál před naším domem, vykřikoval do oken nadávky. Taky nám rozkopal plot. Pak ho to přestalo bavit a já si oddechla, že alespoň budeme mít klid.

Když moji rodiče zemřeli, zůstal mi jejich domek. Byla jsem sice papírově stále vdaná, ale manžel byl kdovíkde… bylo mi to jedno, žila jsem si svůj život. Pak mi přišel dopis. Z vězení. Manžel vylákal z nějaké ženy peníze, ukradl jí cennosti a utekl. Odseděl si pár měsíců.

Odpuštění

Psal mi pořád a vše omlouval tím, že byl beze mě a bez dcerky zoufalý, prý mu už na ničem nezáleželo.

Kál se a sliboval, že si najde práci, že zase budeme žít jako rodina, že bude všechno jako na začátku, že se změnil, že mě miluje… Nakonec jsem podlehla a odpustila mu. Když ho pustili na svobodu, skutečně se nějakou dobu snažil sekat latinu. Našel si i práci.

Sice ne moc dobře placenou, ale alespoň nějakou. Naše dcera s ním ale odmítala žít pod jednou střechou. Jakmile jí bylo osmnáct, odešla z domu. Našla si práci s ubytovnou v jiném městě a mně řekla, ať se otce co nejdřív zbavím, nebo špatně dopadnu.

Já si ale myslela, že se změnil. Samozřejmě to dlouho nevydržel. Jen jak to bylo trochu možné, z práce se v podstatě nechal vyhodit. Nějakou dobu jsem to ani nevěděla, protože přede mnou předstíral, že do práce pořád chodí.

Odešel z domu, počkal, až odejdu i já a pak se tam zase vrátil. Zjistila jsem to, když jsem přišla z práce domů dřív, a našla ho spát na sedačce. Tehdy jsme se hrozně pohádali a já nakonec opravdu podala žádost o rozvod.

Bojím se

Rozvedli nás celkem rychle, a Leoš se dokonce z našeho domu záhy odstěhoval. Hned jsem nechala vyměnit zámky, protože jsem se bála, že tam bude tajně chodit dál. Bohužel historie se opět opakuje.

Leoš se totiž po letech vrátil do našeho města a začal mi vyhrožovat. Stydím se za to, že jsem s ním žila tolik let a nechala se od něj finančně využívat, to už se zpátky vzít nedá.

Můj bývalý už mi několikrát volal, chtěl peníze a sliboval, že pokud mu je nedám, udělá mi ze života peklo. Nejraději bych se odstěhovala do jiného města, ale nechci prodat dům po rodičích, navíc tu mám práci. Dcera je daleko a těžko by s tím mohla něco udělat. Vůbec nevím, co mám dělat, a bojím se, co bude.

Radka (65), severní Morava