Jela jsem z návštěvy od tety. Od ní jsem odcházela na poslední chvíli a jak jsem pospíchala, aby mi poslední spoj domů neujel, nastoupila jsem omylem do jiného vlaku.
S tetičkou jsme se zapovídaly více než obvykle a než jsem se nadála, bylo na čase jít na nádraží. Měla jsem koupenou zpáteční jízdenku, takže jsem si to zamířila rovnou na nástupiště a naskočila do vlaku připraveného k odjezdu.
Bylo mi divné, když jsem z okna uviděla odjíždět jiný vlak mým směrem, ten ve kterém jsem seděla, odjížděl asi o dvě minuty později. Došlo mi, že jsem si spletla nástupiště. Byla jsem zvyklá, že můj spoj stojí vždy na prvním.
Jenomže z nějakých důvodu byl tentokrát vypravený výjimečně z druhého. Nevšimla jsem si totiž v tom spěchu informací na tabuli. Co teď? Rychlík uháněl a já uslyšela: „Kontrola jízdenek! Připravte si prosím vaše jízdenky.“
Když došel průvodčí ke mně, vysvětlila jsem mu, že jsem si spletla vlak, že si dokoupím lístek do nejbližší stanice, vystoupím a počkám na spoj, který pojede mým směrem. „Tak to byste paní musela nocovat leda tak na lavičce na peróně, ten poslední už odjel.“
Mě nečeká ani ta kočka…
Málem jsem měla slzy v očích, představa, že budu celou noc venku na nádraží, byla děsivá. „Pojďte se mnou,“ řekl průvodčí a naznačil, abych ho následovala do služebního oddílu.
„Pojedete na konečnou, přečkáte se mnou v kumbále pro nádražáky a prvním vlakem se ráno můžete vrátit domů, přece vás nenechám nocovat někde venku,“ prohlásil.
Protože po celý zbytek cesty už nikdo nepřistupoval, zůstal se mnou a vyzvídal, kde jsem byla a jestli mě nebude shánět třeba manžel.
„Nikdo kromě kočky mě doma nečeká,“ odpověděla jsem. „Tak to jsme na tom stejně, já nemám ani tu kočku,“ řekl Jirka, jak se mi sympatický průvodčí, asi jen o nějaký rok starší ode mě, představil.
Ještě jsem se dozvěděla, že je rozvedený, jediná dcera šla pracovat do ciziny, a tak je sám. „Kolikrát jsem rád, že chytím šichtu navíc. I když mám spoustu známých, stejně mě to nemine, přijít do prázdného bytu,“ dodal.
Strach
Dojeli jsme na konečnou a já šla trochu nedůvěřivě za ním do kumbálu, kde přespávají nádražáci, když jim večer skončí služba a ráno musí brzy na novou. „Snad si na mě nebude dovolovat, vypadá slušně,“ doufala jsem.
Ale kolik bylo takových na první pohled slušňáků a pak z toho bylo násilí, člověk to čte téměř denně… Jiří mi přenechal lůžko a sám přečkal noc ve vedlejší místnosti na židli. Ráno jsem jela prvním spojem domů.
Uběhly roky. Dnes se do prázdného bytu už nikdo z nás nevrací. Jirka se vždy těší ze služby domů a já jeho potěším dobrou snídaní nebo obědem. Zanedlouho oslavíme pětadvacet let našeho manželství.
Sylva (64), Středočeský kraj
