Nejen o půlnoci, ale také v pravé poledne není zřejmě radno chodit na hřbitov. To jsem tehdy netušila. Najednou jsem byla malátná a bez energie.

Myslela jsem si vždycky, že je riskantní chodit na hřbitov v noci, před několika lety se mi ale stalo něco, co mě přesvědčilo o tom, že stejně nebezpečné může být i pravé poledne.

Tehdy jsem přijela do rodné vísky až pozdě večer, přespala u sestry, a druhý den ráno jsem měla nějaké zařizování po úřadech.

Chtěla jsem se také zastavit u hrobu rodičů, a vyšlo to přesně na poledne. Když jsem prošla branou hřbitova, začalo na kostele odbíjet dvanáct. Na hřbitovech jsem byla už nespočetněkrát, v poledne ale nikdy.

Smrtelný chlad

Poté, co zazněl zvon podvanácté, zřetelně se ochladilo. Podívala jsem se na oblohu, ale nikde žádný mrak. Taky se zvedl lehký vánek. Měla jsem pocit, jako by mě obtáčel. Točil se dokola.

Viděla jsem, jak se i chmýří pampelišek, které vylétlo do vzduchu, točilo v kruhu jako by se jich zmocnil nějaký vír.

Blesklo mi hlavou, že to jsou duchové. A že nesmím hlavně propadnout panice a začít utíkat. To na duchy funguje stejně jako na psy. Začnou člověka pronásledovat, i když to neměli původně v úmyslu.

Zkoušeli, co vydržím

Prošla jsem pěšinkou mezi hroby, zhluboka dýchala a nedívala se vpravo ani vlevo. Zastavila jsem se až u hrobu rodičů. Tam jsem stála a snažila se ponořit do vzpomínek na maminku a tatínka.

Nebylo to lehké, protože jsem vnímala nepřátelskou energii, která se hromadila všude kolem. Srdce mi bušilo a žaludek se svíral.

Rozbolela mě nejprve noha, kterou jsem měla kdysi zlomenou. Po ní ruka, také přesně v místě, kde byla před lety zlomenina.

Najednou projela bolest po páteři a usadila se v místě, které je mou největší slabinou – okamžitě mě rozbolela krční páteř a hned vzápětí hlava. A nakonec se ozval slepák, který jsem už dávno neměla.

Maminka mi radila

Zkroutila jsem se bolestí. Najednou jsem uslyšela v hlavě hlas své drahé maminky: „Duchové hledají tvé slabiny. Vydrž!“ A já stála jako skála a trpěla. Vlasy se mi začaly samy zvedat. Chtělo se mi utíkat a křičet, ale nemohla jsem.

Věděla jsem, že musím zachovat klid za každou cenu. Zavřela jsem oči a soustředila se na dech. Hlavou se mi začaly honit myšlenky, které ale nebyly moje. Přikazovaly mi děsné věci – abych skočila pod vlak, zabila manžela a další podobné nápady na mě útočily.

Do toho jsem slyšela hlas maminky i otce, jak se mi snažili dodávat sílu. A pak to najednou ustalo. „Tak si jdi!“ bylo poslední, co jsem v hlavě zaslechla. Ty temné stíny se ode mě vzdálily. Otočila jsem se a kráčela pryč. Už vím, že v pravé poledne na hřbitov nikdy víc nepůjdu.

Lenka (66), Žatec