Když jsem to ráno vyrazila na nákup, netušila jsem, co všechno se mi ještě ten den přihodí. Potkala jsem svého budoucího manžela.

Byla sobota dopoledne a já jsem se vydala autobusem na nákup do supermarketu. Z letáku jsem zjistila, že mají v akci králičí maso, a tak jsem se těšila, jak si udělám bezvadný sobotní oběd.

Když jsem dorazila do obchodu, sundala jsem batoh, dala ho do vozíku a vyrazila rovnou k oddělení s masem. Měla jsem ale smůlu, všechno králičí maso bylo vyprodané.

Rozhodla jsem se ještě přeptat prodavačky, která mi ale potvrdila, že skutečně už došly všechny zásoby. Byla jsem zklamaná, a protože jsem už nic jiného nepotřebovala koupit, popadla jsem vozík a projela přes pokladnu ven.

Zrovna mi přijížděl autobus, tak jsem do něj nastoupila. Najednou se ozvalo: „Revize jízdenek!“ Otevřela jsem batoh, ve kterém jsem měla časovou jízdenku. Ale ouha! Nevěřícně jsem koukala na jeho obsah, ty věci nebyly moje.

Vaši jízdenku!

Pak mi to došlo. Když jsem mluvila s prodavačkou, tak vedle mého vozíku si svůj postavila jiná zákaznice. I ona měla ve vozíku hozený černý batoh. Musely jsme si je vyměnit. Najednou se nade mnou ozvalo: „Prosím, vaši jízdenku!“ Vedle mě stál revizor a čekal.

Zoufale jsem mu vylíčila, co se mi stalo. Nervózně se na mě díval, zřejmě mi nevěřil. Cítila jsem se trapně. Pak řekl, že se mnou půjde do toho obchodu, třeba ten můj batoh tam ta paní nechala.

Nevěděla jsem, co si o tom myslet, ale skutečně jsme na další zastávce vystoupili a společně se vydali zpět k supermarketu. Když jsme tam dorazili, před pokladnou stála, ta cizí žena. Plakala, že jí někdo ukradl batoh.

Na kávičku

„Moc se vám omlouvám, ale já na to přišla až v autobuse, že jsem omylem vzala váš vozík, koukám, že máme podobné batohy,“ vysvětlovala jsem. Paní byla šťastná, že má své věci zpět a já, že můžu prokázat, že jsem nejela na černo.

Šla jsem si dát do bistra kávu, a jelikož revizorovi skončila služba, řekl, že mě na kávičku doprovodí. Představil se mi jako Aleš a po chvíli se mi svěřil, že práci revizora má pouze jako krátkodobou brigádu, jinak dělá řidiče u jedné firmy.

Bylo to milé posezení a nebylo poslední. Začali jsme se scházet, časem spolu bydlet a nakonec z toho byla svatba. Dnes si užíváme, jak se říká, podzim života. A já si dávám pozor, abych si nezapomněla jízdenku.

Co kdyby přišel revizor a nevyhnula bych se skutečné pokutě? Takové štěstí, že místo pokuty jsem dostala lásku, to se stává snad jen jednou za život.

Zuzana (63), Jihočeský kraj