Domů     Mé dceři pomohl vrátit chuť do života, tak jako mně
Mé dceři pomohl vrátit chuť do života, tak jako mně
8 minut čtení

Ošetřující lékař nás ujistil, že to dobře dopadne. Udělají všechno, co je v jejich silách. Drama mělo šťastnější konec, než jsem doufala.

Není nic horšího, než když onemocní dítě. Představit si to umí jen ten, kdo to skutečně prožil. A kdo to prožije a přežije, pak už se netrápí ani nerozčiluje kvůli maličkostem.

Je šťastný, když se ráno probudí, a pokud je zrovna zataženo a na okna bubnují dešťové kapky, jen nad tím vesele mávne rukou. Už je to dávno, co si naši Kačenku nechali v nemocnici. Byla maličká, šestnáct měsíců, sotva se naučila chodit. Zůstala jsem tam s ní.

Všechno šlo stranou, i naše partnerské neshody, ty zejména. Konečně jsme zase jednou táhli za jeden provaz. Bylo to peklo. Zázrak, když se mi v noci podařilo usnout. Ošetřující lékař byl stručný, moc toho nenamluvil, neděsil, ale ani nedával falešné naděje.

„Dobře to dopadne,“ řekl jen. „Uděláme pro to všechno, co je v našich silách.“ Ale co když to bude málo? Hlavou se mi honily myšlenky plné hrůzy. Udělají všechno, ale zázraky nedokážou, říkala jsem si a slzela.

Dětský smích

Nemocniční klauni v dobách mého dětství a mládí neexistovali, na vlastní oči jsem něco takového spatřila poprvé. Abych řekla pravdu, ten šašek mě spíš vylekal, než rozveselil.

Někteří lidé dokonce trpí chorobným strachem z klaunů, možná jej vyvolávají i jejich přehnaně zvýrazněné rysy v obličeji, rozšklebená ústa, veliké oči.

Sledovala jsem, jak se šašek tichounce protáhl dveřmi, rukou naznačil směrem ke mně pozdrav a opatrnými, skoro až kočičími krůčky se blížil ke Kačence.

Dítě ho překvapeně sledovalo, vykulilo očka, pootevřelo pusu, potom se rozesmálo a začalo tleskat, protože tleskal i on. Měl úspěch jako hrom, Kačenka se jeho kouskům smála, až se zalykala. Bylo tak úžasné zase jednou slyšet její bezstarostný dětský smích!

Když se rozloučil a odešel, vyhledala jsem ho na chodbě a poděkovala mu. Udělalo mu to radost. Všimla jsem si, že má smutné oči. Ubezpečil mě, že se zase brzy zastaví. Za několik dní k nám do pokoje přiskákal jako klokan. Kačenka se válela smíchy, já s ní.

Nebála se ho ani za mák, nechala se vyndat z postýlky a nadšeně běhala za klaunem. Honili se po místnosti, pak i po chodbě. Zpátky ji přinesl v náručí, unavenou a bledou, a posadil zpět do postýlky.

Proč ten smutek?

„Ty jsi najednou nějaká vážná, hele,“ zaskřehotal a udělal legrační obličej. Vřískala smíchy. Náhodou jsem se zrovna koukala na něj, ne na ni, a všimla jsem si, že se mu v očích třpytí slzy. Bylo to zvláštní.

Přišel, aby rozdával dobrou náladu, a přitom skoro pláče. Připadalo mi nevhodné se ho na to ptát, ale když jsem později zaznamenala, že stojí na chodbě a zamyšleně hledí z okna do ubrečeného únorového dne, nedalo mi to. „Proč ten smutek?“ zeptala jsem se tiše.

Překvapeně se otočil od okna a povídá: „Klauni přece bývají smutní, nebo ne?“ Pokrčila jsem rameny. Dlouho mlčel, vypadalo to, že z něj žádnou další odpověď nevydoluji, po delší pauze ze sebe neochotně vysoukal:

„Nechce se mi o tom mluvit, ale když se ptáte… Mám za sebou peklo. Dítě těžce onemocnělo a zemřelo. Už je to sedm let. Nikdy se z toho nedostanu.“ Asi deset minut jsem se omlouvala. Jen mávl rukou.

Bála jsem se, že už nepřijde, že už ho nikdy neuvidím, ale navštívil náš nemocniční pokoj ještě mnohokrát. Byl i u toho, když jsme si Kačenku odváželi domů. „Uvidíme se ještě někdy?“ zašeptal, aby ho Petr u volantu neslyšel.

Když jsem kývla, jmenoval místo pod širým nebem, kde obvykle za pěkného počasí pořádá představení pro děti.

Jaro plné naděje

Začalo jaro, plné naděje, den byl jak malovaný, když jsme se s Kačenkou vypravily za klaunem. Ptala jsem se Petra, jestli půjde s námi, ale nezvedl oči od klávesnice notebooku. Myslím že mě, jako obvykle, nevnímal.

Když Jaromír postřehl, že se nacházíme mezi diváky, přiskočil a chytil mě do obrovské síťky na motýly. Děti jásaly a tleskaly, nejvíc Kačenka, pyšná, že si šašek pro své řádění vybral zrovna její maminku.

Byla z něj celá pryč, bodejť ne, její otec hravý nebyl a čas pro své nejbližší si udělal výjimečně. Prioritou bylo zaměstnání, tenis, golf a bůhvíco ještě. Žena s dítětem obsadily na jeho žebříčku hodnot asi tak desátou příčku.

Hostitelská péče

Místo po mém boku bylo v té době již v podstatě prázdné, také klaun byl sám. Tragédie, která jej postihla, zničila i jeho manželství, se ženou se shodli, že dál kráčet životem spolu již nedokážou.

Byl nekonečně osamělý a bylo hezké pozorovat, jak v naší společnosti pookřál, stejně jako Kačenka v té jeho. Potřebovali se navzájem. A tak jsme vzali klauna do rodiny. Petr odešel, šašek se nastěhoval.

Přitom daleko větší šašek byl Petr, klaun Jaromír byl fajn chlap. Sžili jsme se rychle. Jarda byl ve skutečnosti úspěšný podnikatel, zdravotního klauna dělal bez nároku na odměnu ve volném čase, aby rozveselil děti, hlavně ty nemocné.

Doufal, že smích uzdravuje a že se svou maličkou měrou podílí na tom, aby žádné z dětiček nedopadlo tak zle jako to jeho. Teprve když jsme spolu bydleli, pochopila jsem, co všechno pro děti dělá.

Navštěvoval i dětský domov, kde si vyhlédl dvě holčičky, sestry ve věku devíti a deseti let. Bral je na procházky, na výlety. A na Vánoce i další svátky k sobě domů. Poučil mě, že se tomu říká hostitelská péče, a poprosil, abych se s děvčaty také seznámila.

Na návštěvu do děcáku jsme vzali samozřejmě i Kačenku. Byla nadšená, stejně jako holky Jana a Lenka. „Jé, ty máš manželku,“ řekla Jardovi s nadšením Janička.

Jako v kině

A pak se stalo něco neuvěřitelného. Jardovi se v očích zatřpytily slzy, vzal Janičku do náruče a povídá: „To není, Janičko, moje manželka. A tak mě napadá, že by se možná slušelo, abych ji požádal o ruku, protože ji mám rád.“ Poklekl.

Všechny tři holky vykulily oči, a protože se to odehrávalo v herně, výjev zaujal i další děti. Postupně se kolem nás shromažďovaly a bez dechu sledovaly, co se děje. I mně se těžko dýchalo. „Vezmeš si mě, Michaelo?“ vysoukal ze sebe můj klaun.

„A odpustíš mi, že nemám prstýnek?“ Mezi dětmi to zašumělo. Do holčiček jako když střelí. Asi pět si jich bleskurychle sundalo prstýnek z kočičího zlata, podávaly jej klečícímu klaunovi. Teď už nečekané zásnuby sledovala celá herna, oči i ústa dokořán.

Jako v kině na napínavém filmu. „Ano,“ vydechla jsem. Děti začaly křičet, tleskat, skákat. Holčičky si soustředěně prohlížely mou ruku s prstýnkem z kočičího zlata. Do minuty se objevil personál včele s paní ředitelkou. Blahopřáli.

Krásnější zásnuby si neumím představit. Prstýnek jsme do týdne vrátili, dostala jsem jiný, z bílého zlata, posázený brilianty. Zanedlouho byly Vánoce. Moje první Vánoce s hostitelskou péčí. Teď jsem měla opravdovou rodinu.

Předtím s Petrem bylo všechno chladné, postrádající srdečnost. Zato s klaunem Jardou to bylo, jak se říká, jiný kafe. Janu s Lenkou přivezl můj šašek na Štědrý den ráno, převlečené za princezny.

Okamžitě jsem tudíž musela z papíru vyrobit korunku i Kačence, župánek nahradil dlouhé šaty.

Oči jako hvězdy

Když jsem krájela jablíčko a ukázala všem hvězdičku uprostřed, holkám zářily oči jako hvězdy. „Celý rok budeme mít štěstí,“ vysvětlil Jarda. „My s Janičkou už přece štěstí máme,“ informovala nás Lenička.

„Protože jste si nás našli a protože tady můžeme být,“ objasnila. „Hodně dětí musí zůstat na Vánoce v domově, nikdo je nechce.“ Dávala jsem pozor, abych se nerozplakala, ale tak docela se mi to nepovedlo.

Tajně jsem si otřela neposlušnou slzu a pustila se do přípravy slavnostní večeře. Po očku jsem pozorovala, jak ten můj šašek sedí s Kačenkou, Janičkou a Leničkou pod stromečkem a vypráví jim o narození Ježíška.

Když se pak dali do zpívání koled, věděla jsem, že budeme šťastni nejen příští rok, ale i všechny další roky až do konce našich životů.

Michaela (59), střední Čechy

Související články
3 minuty čtení
Byla jsem ještě malá holka. Já a mé spolužačky jsme obdivovaly jinou dívku. O sedm let starší a velmi krásnou. Tak jsme se jí chtěly ve všem vyrovnat. Bylo jí patnáct a jmenovala se Eliška. Krásná, jiná než všechny ostatní. Měla dlouhé blond vlasy, které se leskly na slunci jako medový samet. Její oči byly velké a modré, skoro jako by se v nich zrcadlil celý svět. Nesmírně krásná dívka, kterou
5 minut čtení
Každé léto jsem jezdila za prarodiči do malé vesnice, která byla tak odlehlá, že by ji málokdo našel na mapě. Ale tam jsem našla toho nejlepšího člověka. Zde jsem trávila dny plné dobrodružství, smíchu a bezstarostnosti. Hlavně díky němu. Mému nejlepšímu kamarádovi Tomášovi. Byl o rok starší, s hnědýma očima, které byly vždy plné zvědavosti. Jeho smích byl nakažlivý. Vzpomínám si, jak jsme si h
3 minuty čtení
Jsem sice vdaná, ale svého muže mám „jen“ ráda. Ten, kterého jsem milovala celým srdcem, bohužel do mého života nepatří. Nevím, jestli to lze omluvit věkem nebo nedostatkem zkušeností. Kdysi jsem byla zamilovaná tak, jak se to povede jenom jednou za život. A pak jsem to celé pokazila. Tomáše jsem poznala jako středoškolačka na brigádě v jedné restauraci. Přestože jsme se tam pořádně nezastavili
3 minuty čtení
Tak dlouho jsem se s bratrem hádala o ten malý domek, až jsem ho získala. Jenže ne na dlouho. Shořel a v něm i vzpomínky na celý život. Bylo to místo, které pro nás rodiče přestavěli, protože doufali, že tam budeme s bratrem a našimi rodinami. Jenže brácha ho chtěl vždy jen pro sebe. Tvrdil, že má větší rodinu. A co já? Pro mě to místo také bylo důležité. Byl to náš domov, kde jsme vyrůstali
3 minuty čtení
Místo dítěte mi můj přítel přinesl štěně. Bylo tak krásné, že jsem si ho okamžitě zamilovala. Malá psice dostala příznačné jméno Kráska. Nedokážu vysvětlit, proč jsme si pořídili psa. Přinesl ho Jiří, aniž to se mnou konzultoval. Když jsem se divila, odpověděl, že ze štěněte přece musí mít radost každý. Každý kromě mě, odpověděla jsem v duchu. Protože já jsem chtěla dítě – a ihned jsem pochopil
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Kdo ve skutečnosti objevil Ameriku? Byli to Skoti či Irové?
enigmaplus.cz
Kdo ve skutečnosti objevil Ameriku? Byli to Skoti či Irové?
Učebnice dějepisu nás učí, že za objevením Ameriky v 15. století stál slavný mořeplavec Kryštof Kolumbus. Některé nálezy ale napovídají, že americké prvenství ve skutečnosti patří jiným. Kontinent byl
Hostýn: Působí zde Panna Marie?
epochanacestach.cz
Hostýn: Působí zde Panna Marie?
Hostýn je 735 metrů vysoký kopec, na kterém se nachází významné poutní místo. Podle pověsti se zde ve 13. století ukrývali lidé při velkém nájezdu Tatarů. Scházela jim prý ale voda. Proto se modlili k Panně Marii a nebeská pomoc údajně skutečně přišla. V roce 1241 se Evropa brání nájezdům Mongolů z východu. Jedna část –
Kníže Oldřich: Vyžíval se hrdina slavné romance v krutovládě?
historyplus.cz
Kníže Oldřich: Vyžíval se hrdina slavné romance v krutovládě?
Je krásná. Knížecí syn Oldřich nedokáže odtrhnout zrak od selské ženy, která poblíž Peruce na Lounsku ve studánce máchá prádlo. Odpojí se od své družiny, prostou venkovanku Boženu si vysadí k sobě do sedla a odcválá s ní domů. Vůbec ho netrápí fakt, že tam na něj čeká jeho zákonitá manželka, a ani to, že
Chatbot Adam pomáhá auditorům Ministerstva financí ČR. Vyvinuli ho odborníci z CIIRC ČVUT
21stoleti.cz
Chatbot Adam pomáhá auditorům Ministerstva financí ČR. Vyvinuli ho odborníci z CIIRC ČVUT
Ministerstvo financí ve spolupráci s Českým institutem informatiky, robotiky a kybernetiky (CIIRC) ČVUT představilo nového inteligentního chatbota Adama. Ten pomáhá auditorům při kontrole čerpání dota
Deštníky: Vyvinou se ze slunečníků!
epochaplus.cz
Deštníky: Vyvinou se ze slunečníků!
Překážejí, zapomínáme je a někdy se mohou proměnit ve zbraň, ať už náhodou či cíleně. Ale bez nich bychom se neobešli. Původně jsou určeny pro nejvyšší vrstvy, panovníky a církevní hodnostáře. Později inspirují umělce. Dnes se deštníky stávají nejen ochranou před rozmary počasí, ale i módním doplňkem! Přelom dubna a května s sebou přináší nejenom
Rozchod s Burešovou a stěhování?
nasehvezdy.cz
Rozchod s Burešovou a stěhování?
O tom, že to v posledních týdnech mezi Evou Burešovou (31) a Přemkem Forejtem (38) pořádně skřípe, si štěbetají už i vrabci na střeše. Odloučení způsobené její účastí ve slovenské soutěži Let’s Danc
Restaurace Triton: Inspirace z Pána Prstenů a tajný klenot z Brazílie
iluxus.cz
Restaurace Triton: Inspirace z Pána Prstenů a tajný klenot z Brazílie
O novém menu zážitkové restaurace Triton si štěbetají snad už i vrabci z Františkánské zahrady. Dokonale vyladěné pokrmy z dílny talentovaného šéfkuchaře Tomáše Kohúta překvapují ve všech směrech. Nej
Švýcarská značka Traser vstupuje v Čechách do říše šermu
epochalnisvet.cz
Švýcarská značka Traser vstupuje v Čechách do říše šermu
Rodina švýcarské hodinářské značky Traser se opět rozšířila. S vizí podpořit mladé talenty upřela svou pozornost do tradičního a ryze konzervativního světa sportovního šermu. Prvním partnerem švýcarské společnosti, která proslula svou technologií tritiem plněných trubiček garantujících perfektní čitelnost údajů z číselníku, se stala trojice nadějných českých šermířů fleretem – Max Kavecký, Kryštof Novák a Eliáš
Nikdy na přítele nezapomenu!
skutecnepribehy.cz
Nikdy na přítele nezapomenu!
Každé léto jsem jezdila za prarodiči do malé vesnice, která byla tak odlehlá, že by ji málokdo našel na mapě. Ale tam jsem našla toho nejlepšího člověka. Zde jsem trávila dny plné dobrodružství, smíchu a bezstarostnosti. Hlavně díky němu. Mému nejlepšímu kamarádovi Tomášovi. Byl o rok starší, s hnědýma očima, které byly vždy plné zvědavosti. Jeho smích byl
Ve znamení geometrie a olivovníků
rezidenceonline.cz
Ve znamení geometrie a olivovníků
Prosklené atrium se vzrostlou zelení, viditelnou téměř z každé části rezidence, je srdcem pozoruhodného projektu, vytvořeného na pozemku o velikosti téměř tří set čtverečních metrů. Původní myšlenkou zadavatele byl požadavek na vznik bydlení o třech úrovních, s respektem k cílené harmonii zvolených materiálů a očekávané funkčnosti. Součástí představ investora bylo i propojení společenské zóny v zájmu její
Konečně mám v duši klid a mír
nejsemsama.cz
Konečně mám v duši klid a mír
Když mi z nemocnice volali, že matka umírá, našla jsem v sobě sílu za ní jít. A to navzdory tomu, že mi kdysi tak ublížila. Alespoň na malou chvíli jsem se pokusila zapomenout a být tu pro ni. Moje dětství rozhodně nebyla pohádka. Matka byla nezodpovědná, nespoutaná žena, pro kterou bylo důležitější vysedávání v hospodě a střídání mužů