Na manželův hrob někdo umístil kytici rudých růží. Ženské mu nedají pokoj ani po smrti. To je tak nevhodné, tak ubohé ‒ říkala jsem si.
Na hřbitově mě čekal šok. Bylo to jako z nějakého filmu. Už zdálky, od těžkých hřbitovních dveří, které přízračně vrzaly, jsem zaznamenala na hrobě cosi nepatřičného. Červeně zářil.
Po několika spěšných krocích jsem pochopila, že na manželův hrob někdo umístil velikou kytici rudých růží.
Cítila jsem srdce až v krku. Ta provokatérka! Nedají mu pokoj ani po smrti. To je tak nevhodné, tak ubohé. To se přece nedělá. Lapala jsem po dechu. Musela jsem se posadit na obrubník a pokusit se o klid. Taky už mi není sedmnáct, neměla bych se rozčilovat.
Ale copak to jde? Přitom byl tak hezký den, jaro se nesměle hlásilo o slovo, v tújích zpívali ptáci. Tohle se musí vyšetřit. Zjistím, která nestyda to byla. Pak jí tu starou hřbitovní vázu omlátím o hlavu. Růže jsem tam nechala. Kytky za nic nemůžou.
Kdo to byl?
„Tak mi řekni, kdo to mohl být,“ sípala jsem, když jsem pracně vystoupala do třetího patra činžáku, v němž bydlí mladší sestra. „Musím to vědět.“ Sestra se smála. To mě rozčílilo do nepříčetnosti. „Vždycky jsi byla lehkomyslná,“ hulákala jsem.
„Jak se můžeš v takové situaci smát? Vždyť je to vážná věc.“ Odpověděla: „Prosím tě, a není už to teď jedno?“ Začala jsem litovat, že jsem zdolávala ty schody. Postřehla, jak rudnu, a uvařila třezalkový čaj, na uklidnění.
Pak jsme si spolu sedly do obýváku a ona povídá: „Koukni, Ájo, já byla lehkomyslná, a ty ses zas vždycky vztekala až moc. On Karel kolikrát naznačoval, že přehnaně žárlíš.“ Skoro jsem na křesílku nadskočila: „Cože? Stěžoval si?“
Opatrně mě ujistila, že si na mě Karel jakživ nestěžoval, naopak, chválil mě. Jen někdy naznačil, že trošičku žárlím. A úplně zbytečně. Těžce jsem vzdychla. Třezalkový čaj účinkoval a nechal ze mě spadnout veškerou tíhu.
Správná odpověď
Tak jsem to s těžkým srdcem nechala být. Vyšetřovat, kdo dal kytku na hrob, je opravdu nevýslovně trapné. Ještě mě napadlo zajít do manželovy práce a trošku se tam nenápadně poptat, což jsem vzápětí zavrhla. To by byl trapas.
Smířila jsem se s tím, že na některé otázky člověk nenajde nikdy odpověď. Asi za půl roku jsem potkala manželova kolegu Bláhu. Řekl mi: „Já na Karla tak rád vzpomínám! Vždyť to byl on, kdo mě začátkem devadesátek zachránil.
Prosadil, že jsem nemusel odejít z podniku, i když jsem měl trošku, řekněme, vachrlatou minulost.“ Počítač v mé hlavě zachrchlal a vyhodnotil správnou odpověď. „Ty růže byly od vás,“ zasípala jsem. Smutně kývl: „Občas zajdu na hřbitov si s Karlem popovídat.“
Alena (69), Bruntálsko