O děti se nesnažila ani po nich ještě netoužila. Přesto se z mojí dcery stala šestinásobná matka. Od rána do večera dře a sebe zanedbává!
Už jsem měla o dceru strach, že si nikoho nenajde. Dívky v jejím věku randily a užívaly si života. Ona ne. Stále jen ležela v knihách a učila se. Nejdřív na maturitu a potom na zkoušky. Chtěla se stát lékařkou a svému snu obětovala mnoho dní i nocí.
Rozmazlovali jsme ji asi moc
Když byla přijata na medicínu, neznalo její štěstí mezí. Vtrhla domů jako velká voda a hned se chlubila dopisem, který dostala. „Jsem přijatá!“ sdělovala nám radostně. Manžel měl slzy v očích a já se rovnou rozplakala.
Její úspěch jsme šli rovnou oslavit do té nejdražší a nejkrásnější restaurace ve městě. Poručili jsme si šampaňské a biftek! Byli jsme tehdy tak šťastní, že se to ani nedá vypovědět.
Blanka byla jedináček, víc dětí jsme kvůli mému zdravotnímu stavu mít nemohli. Občas jsem si pomyslela, zda to s tou naší péčí o dceru nepřeháníme, ale my si nedokázali pomoct. Byla tak milá, hodná, bezbranná! A nikdy nás nezklamala.
Jezdili jsme ji navštěvovat
Udělali jsme všechno, co jsme jí na očích viděli. Ona ale netoužila po drahém oblečení ani zlatu. Spoustu peněz potřebovala na všechny svoje zájmy a kroužky. Knihy, potápěčské potřeby a mnoho let i pronájem koně. Stál nás dva tisíce měsíčně, což už byly pro nás velké peníze.
Naštěstí z ní nevyrostla rozmazlená slečinka. Vyrostlo z ní pracovité děvče, které si šlo za svým snem. Dvacáté narozeniny oslavila už coby studentka. Domů jezdila málo, neměla čas. Tak to šlo rok, co rok.
V pětadvaceti ani nechtěla doma slavit narozeniny. Tak jsme občas vyrazili za ní, na návštěvu. Vždycky jsem jí navařila a napekla, aby měla co jíst a pochutnala si. Při naší poslední návštěvě se nám zdála nějaká jiná.
Přiznání nás dost zdrtilo
Vypadla sice šťastně, ale zaraženě. Jako kdyby nám něco tajila. „Blani, děje se něco? Nám se přece můžeš svěřit. Pomůžeme ti!“ přemlouvala jsem ji k upřímnosti. Po chvilce váhání nám sdělila novinku, která nám vyrazila dech.
„Našla jsem si přítele,“ řekla a já zajásala. Konečně bude žít ta naše holka jako její kamarádky!
Bude chodit do kina a do divadla, na plesy. Bude mít s kým jet na nějaký čundr nebo i k moři, pod stan. Z radostných myšlenek mě ale po chvíli vytrhla. „Víš, to není všechno. Můj Pavel je skvělý chlap, jen má šest dětí. On už byl dvakrát ženatý!“ Myslela jsem, že omdlím.
Manžel šílel
Manželovi na čele naběhla tlustá žíla a zrudl jako krocan. Asi se mu zvýšil tlak na maximum. Musela jsem se posadit. Musela jsem zhluboka dýchat. Musela jsem se kousnout do jazyka, abych neřekla nic ošklivého. Přesto jsem se nedokázala ovládnout:
„Cože? Kolik je tomu chlapovi let?“ Moje Blanička jen smutně vzdychla. Neřekla nic. „Tak odpověz mamince!“ zakřičel manžel z ničeho nic. Dceřině příteli bylo čtyřicet pět. Z prvního manželství měl čtyři děti a z druhého dvě. Všechny měl ve střídavé péči. „Okamžitě se s ním rozejdeš!“ nařídil Blance její otec.
Dvacetiletý věkový rozdíl mu připadal děsivý. Naléhal, aby Blanka známost ukončila. Marně. Blanka byla paličatá. Prý je to muž jejího života a nikdy se ho nevzdá. „Chápu, že jste zklamaní. Ale já nemohu jinak. Hrozně ho miluji!“ přiznala se. O víkendu nám ho přivezla ukázat.
Byl sympatický, ale…
Byl pohledný a sympatický. Pracovitý a hodný. Naši dceru upřímně miloval. Nemohli jsme proti němu říct ani slovo. Blanka nechala školy a odstěhovala se ke svému snoubenci. Chce se za něho vdát!
Sedminásobní prarodiče
Stará se o jeho děti na plný úvazek. Jeden týden má na starost čtyři a druhý jen dvě. Ale jsou maličké. Jeden a tři roky. Ti starší jsou samí kluci. Puberťáci! Náš sen mít dceru lékařku se rozplynul. Z dcery se stala chůva, uklízečka a pro ty nejmladší i maminka.
Ta pravá se totiž k dětem moc nemá, tak zůstanou nastálo u otce. Čeká nás svatba a taky nová role dědečka a babičky. Naše Blanička totiž čeká miminko. Je nám jí líto, tak se vším pomáháme.
Ještě že jsem už dlouho v invalidním důchodu a nemusím do práce! Její muž tráví v zaměstnání stále víc času. Vidí ho jen večer na chvilku. Usíná únavou ve stoje. Naše nevlastní vnoučata máme rádi, ale přece jen je jich moc.
Květa P. (60), Liberec
