Po mnoha letech jsem znovu jela vlakem a hned při mé první jízdě jsem přejela stanici, ve které jsem měla vystupovat. Mou smůlu ale záhy následovalo veliké štěstí.
Když jsme se s Vladimírem rozvedli, prosadil si, že si auto ponechá. Naštěstí jsem to měla do práce i do obchodu jen kousek, takže jsem se všude dostala pěšky a auto jsem nepotřebovala.
Jednoho dne jsem potkala svoji spolužačku a zároveň nejlepší kamarádku z dětství, Blanku. Mezi řečí prohlásila, že mají s mužem chatu u jezera, dvacet kilometrů odtud. Pozvala mě tam, spolu s dalšími kamarádkami, že si uděláme v sobotu dámskou jízdu.
Na místo jsem se ale musela dopravit vlakem. Třicet let jsem vlakem nejela, tak jsem z toho měla respekt. „Přijdu ti naproti,“ uklidnila mě a já se nemohla dočkat víkendu.
Vlak ale uháněl dál
Nakoupila jsem nějaké dobroty a už po poledni seděla ve vlaku. Četla jsem si časopis, když jsem zaslechla název stanice, ve které jsem měla vystupovat. Uklidila jsem si ho do tašky a čekala, až vlak zastaví, seděla jsem hned u dveří.
Vlak ale uháněl dál. Zoufale jsem se rozhlížela, zrovna šel kolem průvodčí, a tak jsem mu řekla, že jsem chtěla vystoupit. „To jste ale měla včas stisknout tlačítko u dveří, tahle zastávka byla na znamení,“ oznámil mi.
„Pokaždé to tu hlásí, že tahle zastávka je na znamení, asi jste tomu hlášení nevěnovala pozornost,“ dodal dosti odměřeně. „Tak to jsem opravdu přeslechla,“ pronesla jsem nešťastně. Naproti dveřím se ozval nějaký mužský hlas:
„Máte, mladá paní, dvě možnosti, buďto vystoupit na další zastávce a vrátit se pěšky šest kilometrů. Nebo jet až na konečnou, počkat tam v příjemné kavárně, která je kousek od nádraží, a za hodinku a půl chytit vlak zpátky. Jen si pak nezapomeňte zmáčknout knoflík na dveřích,“ dodal.
Ať už si tenhle cizí muž ze mě dělal blázny, nebo ne, uznala jsem, že mi asi opravdu nic jiného nezbývá. Jela jsem až na konečnou.
Přisedl si
Našla jsem kavárnu, o níž ten cestující mluvil, dala si kávu s dortíkem a napsala zprávu kamarádce, že se opozdím. Asi za půl hodinky se v kavárně objevil ten muž z vlaku.
„Tak jsem tu taky. Jel jsem za strýcem, ale sousedka mi řekla, že ho začal bolet zub, a tak se vydal na zubní pohotovost do sousedního města. Tak mi nezbývá, než na něj počkat. Mohu si přisednout?“ řekl a už seděl u mého stolu.
Vlastně mi to ale nevadilo, byl to zábavný společník. Čekání na vlak nám rychle uběhlo, celou dobu jsme si povídali, Ota, jak se mi neznámý představil, navrhl, že bychom za týden mohli vyrazit na výlet.
A tak jsem s ním o týden později navštívila nedalekou zříceninu hradu, potom přehradu, pak jsme vyráželi na společné víkendy a nyní jezdíme na výlety už pátým rokem jako manželé.
A já vím, že jsem měla velké štěstí, že jsem tehdy to tlačítko „zastávka na znamení“ nestiskla.
Ivana (60), západní Čechy