Zahleděla jsem se na ten podivný obrázek na dně svého hrnku. A pak se mi najednou zjevila děsivá tvář.
Ten den jsem seděla v práci jako na trní. Od rána jsem měla divné tušení, jako by se mělo stát něco hrozného. Ani jsem nešla na oběd, ale udělala si další, ten den už třetí, kafe. To mě postaví konečně na nohy, říkala jsem si. Hleděla jsem z okna a nadávala na nemilé počasí.
Bylo chmurné a pršelo už druhý den. Podpírala jsem si hlavu rukou a čekala, až mě to kafe probere. Popíjela jsem a přemýšlela, co všechnomusím v práci ještě udělat. Při mém lelkování jsem ztratila pojem o čase. Pohled na hodiny mě zděsil. Blížila se třetí.
Vyklopila jsem do sebe kafe a při pokládání hrnku vedle počítače, mě zarazil pohled na jeho dno. Jako by se z něho na mě šklebila hrozivá lidská lebka. Zarazila jsem se.
Čím déle jsem se dívala na ten shluk mokré černé kávy, tím více jsem nabývala na pocitu, že se ta tvář na mě zlomyslně šklebí.
Pohltil mě strach
Zaplavilo mě neblahé tušení, které se měnilo v šílený strach až děsivou jistotu, že se něco zlého stane. Vyskočila jsem ze židle a cítila nutkaní běžet domů. Nechala jsem práci prací a řítila se po schodech z kanceláře a pak rychle autem přes celé město.
Doufala jsem, že je to jenom můj blud, paranoia. Ale pro klid v duši jsem spěchala domů, děti byly ještě ve škole, manžel na služební cestě, a doma byl jen můj otec, kterému bylo už přes osmdesát.
Nervózně jsem odemkla dveře a zavolala: „Tati!“. Neozýval se. Vběhla jsem k němu do pokoje – a tam jsem ho uviděla ležet na zemi vedle postele. Okamžitě jsem zavolala pomoc. Naštěstí přijeli rychle a otci zachránili život.
Na poslední chvíli
Zatočila se mu hlava a upadl do bezvědomí. Byla to mozková mrtvice. Dozvěděla jsem se, že kdybych nedala na svou intuici a nedorazila včas, už by tatínka nejspíš nedokázali zachránit. Chtěla mi kávová zrníčka snad říci, že je můj blízký ve smrtelném ohrožení?
Byl obrazec temné lebky nějakým varování z podsvětí? Nakonec vše dopadlo dobře. Táta se z toho dostal. Od té chvíle si ale dávám moc dobrý pozor na obrazce, které se mi zjevují na dně každé dopité kávy.
Žádná další lebka se mi zatím naštěstí nezjevila… Dnes je tomu šest let, a tatínek tu se mnou stále je.
Jana, (59), Příbram