Rodiče mají na náš život obrovský vliv. Jejich nesouhlas proniká do duše jako nůž, který může zničit to, na čem nám záleží.
Jsem přesvědčená, že za rozvratem našeho manželství stála moje matka. Pocházím z menšího města a můj muž byl z Prahy. Nebyl krasavec, ale měl své charisma. Byl ale o půl hlavy menší, i když já nejsem nijak vysoká. To se stalo terčem posměšků u nás v rodině.
Říkali mu skrček z Prahy. Naše manželství fungovalo zpočátku velmi dobře, byli jsme zamilovaní, a jak se narodily děti, vše bylo fajn. Po mnoho let jsme žili jako šťastná rodina. Jednou za měsíc o víkendu jsme s dětmi jezdili k mým rodičům. Při každé návštěvě se moje máma neopomenula zmínit, že můj manžel je blbec a ptala se, proč jsem si ho vzala.
Roky jsem to přecházela. Jenomže makta v mé hlavě zřejmě zasela semínko pochybností. Můj manžel samozřejmě žádný blbec nebyl, je to inteligentní, fajn chlap, ale samozřejmě má své mouchy jako každý člověk.
Moc podvědomí
Nic však nezůstane bez následků, ani vyřčená slova, která nejsou míněna vážně. Mnohokrát opakovaná slova se vryjí do podvědomí a působí tam, aniž by člověk chtěl. Někdy mohou nadělat pěknou paseku.
Uvědomila jsem si, proč se v dřívějších dobách používala při sňatcích formulka: „Pokud má někdo námitky proti tomuto sňatku, ať promluví teď, nebo navždy mlčí“. Sňatek býval duchovním rituálem a příbuzní, kteří s ním nesouhlasili, byli tímto umlčeni.
Kéž by tomu tak bylo i v mém případě. Můj muž se naší rodině nezdál dost dobrý, i když jsem s ním byla šťastná a byl často terčem kritických poznámek. Po letech, když naše láska trochu ochladla, semínka pochybností začala klíčit, až postupně vyrostla v obrovský strom.
Začala jsem o manželovi pochybovat, hledala jsem na něm chyby, sekýrovala jsem ho kvůli hloupostem. Začala jsem si všímat jeho nedostatků a kritizovat ho. Postupem času vše přerostlo i v to, že mě přestal přitahovat a začal mi být fyzicky odporný.
Rozpad rodiny
Ač jsme měli děti, které nebyly ještě zcela dospělé , rozhodli jsme se jít od sebe. Hádky bývaly na denním pořádku a naše dávná přitažlivost vyšuměla. Ocitla jsem se sama. Nebylo to jednoduché, ale tenkrát jsem byla přesvědčená, že to byl správný krok.
Po několika dalších nevydařených vztazích mohu říct, že moje manželství tak zlé nebylo a mám pocit, že na jeho rozpadu měla lví podíl neustále se opakující kritika mojí matky. Nekritizovala jen mého muže, jejím terčem mohlo být cokoli.
Jednou jsem koupila dětem drahé povlečení z kanafasu, barevně kostkované. Byla jsem z něj nadšená až do chvíle maminčiny návštěvy. Jakmile ho uviděla na posteli, prohlásila: „Je to hnusný!“ Ani se neobtěžovala se skrýt své znechucení.
Radost mě v té chvíli přešla. Vzpomínám, že můj otec kdysi pronesl jedno latinské přísloví: „Kapka nehloubí kámen silou, nýbrž častým dopadem.“ Zřejmě tak komentoval vliv, jaký na něj matka měla. Měl s tím svou zkušenost. Život s ní ho naučil moudrosti. Bohužel brzy zemřel.
Podnikání v obchodě
Po rozvodu jsem začala podnikat. Otevřela jsem si malý obchůdek s věcmi do domácnosti. Byla jsem samostatná, nezávislá a dařilo se mi. Matku jsem jezdila stále pravidelně navštěvovat. Nemohla jsem však přijet už v pátek, jak si přála, ale až v sobotu, protože v obchodě jsem prodávala sama a musela jsem mít otevřeno do pozdního odpoledne.
Pokaždé, když jsem se jí to snažila vysvětlit, řekla: „Zavři to!“ Někdy dodala: „Nedři se!“, z čehož jsem usoudila, že má o mě starost. Po letech prosperity přišly hubené roky a obchod jsem nakonec opravdu musela zavřít. Tak se matčino přání opět splnilo. Ocitla jsem se v předdůchodovém věku bez prostředků.
Pár let jsem se v tom plácala jak se dalo, po různých brigádách a přivýdělcích za pár korun. Jeden můj známý mi řekl, že kdo jednou podnikal, už nemůže být zaměstnancem, protože má jiné nastavení a priority, a už by nezapadl.
Moje zkušenosti mu dávaly za pravdu. Byla jsem zvyklá si věci dělat po svém a nejdřív dokončit práci a pak si dát pauzu. Neodejít na oběd ve dvanáct od rozdělané práce. Když jsem ale nešla na oběd s ostatními, nedržela jsem partu a to otevíralo prostor pro pomluvy. Nezapadala jsem do kolektivu.
Našla jsem si tedy práci v zahraničí jako pokojská v hotelu. Nadřu se sice stejně, nebo víc, ale mám dvakrát tolik peněz, než v Čechách. Jsem nakonec přece jen klasický zaměstnanec, ale v Evropské Unii, takže mi peníze jdou na důchod.
Na všechno jsem sama
Potřebuji vylepšit bilanci, protože jsem v posledních letech pracovala jen sporadicky. Matku však kvůli tomu nemohu jezdit navštěvovat. Rozčililo ji to a řekla mi, že jsem nenažraná, protože v Čechách bych musela dělat za polovic. Nepracuj, říkala. Ale to si těžko mohu dovolit.
Maminka žije v domově důchodců a chápu, že by ráda, abych jezdila častěji, ale nějak se živit musím. Kdybych měla manžela, který mě za ní vozil autem, nebo moje staré podnikání, jistě by se našlo více času, ale nic z toho se jí nelíbilo, tak musí vzít zavděk tím, jak to je teď.
Zdena (55), Praha
