Rozvodem syna jsem ztratila vnuka a veškeré naděje, že budu šťastná babička. Náhoda mi přivedla do cesty dítě, o které jsem se mohla starat.
Propadla jsem se do snu. Všude kolem se najednou zelenala louka, cesta se klikatila kolem lesa a na jejím konci stál domek, který jsem znala z dětství. Slyšela jsem cvrčky a najednou plesk!
„Paní, proberte se!“ Jenže proč bych se měla vracet do světa, ve kterém už nechci žít?
Lhala jsem
Dívala jsem se do tváře lékaře v nemocnici. „Pamatujete si, že vás srazilo auto?“ Mlčky jsem přikývla. „Jak se to stalo?“ Musela jsem vymyslet nějakou lež. „Oslnilo mě slunce.“ Lékař se smutně usmál. Na rozdíl od něj jsem si neuvědomila, že celý den prší.
„Nemám žádné příbuzné. A jak se cítím? Zbytečně!“ Lékař zavrtěl hlavou. „Jistě máte někoho, na kom vám záleží!“ Nechtěla jsem brečet, ale slzy si poručit nedají. „Mám syna, ale žije v Německu a už pět let o něm nic nevím. Vnoučka jsem neviděla od rozvodu. Moje bývalá snacha si to nepřeje.“
Lékař se už dál neptal. „Máte tady návštěvu,“ ozvalo se asi po dvou hodinách. Do pokoje vstoupila žena. Její oči mi byly povědomé. Byla to řidička, které jsem skočila pod auto!
Už nejsem sama
S mladou ženou jsme si povídaly o všem možném. „Můžu za vámi zase přijít?“ Dojatě jsem přikývla. Svoje rodiče neznala a rodiče manžela ji neměli rádi, nejevili proto zájem ani o vnučku. Jaký paradox! Druhý den po vizitě se objevila ta žena znovu.
A vedle ní stála hezká dívenka. „Pozdrav a dej paní kytičku, kterou jsi pro ni natrhala.“ Když odcházely, malá Natálka se mě zeptala: „Můžeme zase přijít? A nebude vám vadit, když vám budu říkat babičko?“
Věra 64, Zlín