Neplatilo na ni nic. Byla jako z divokých vajec. Už v patnácti ta holka utekla z domova a znala mě jen, když něco potřebovala.
Dita byla živel. Nevydržela v klidu ani minutu, do všeho šla po hlavě. Nejspíš byla po mé pratetě, která utekla s námořníkem do Tasmánie. I když se dobře učila, nebyla vzorná holčička, která sedí v první lavici a pořád se hlásí.
Někdy jsem měla pocit, že jsem porodila malého ďáblíka. Na střední škole se chytla špatné party a celé dny trávila po hospodách. Nakonec si sbalila věci a utekla z domova.
Přišla s prosíkem
Když jsem ráno viděla její prázdný pokoj i skříň, krve by se ve mně nedořezal. Obrátila jsem se na policii a celé noci ji hledala. Byla i v televizi jako celostátně hledaná. Až po měsíci jsem se konečně od její kamarádky dozvěděla, že přespává někde v opuštěném domě. Kde? To ani ona nevěděla.
Celé noci jsem prostála u okna a zírala na měsíc – a vyla bych, kdybych neměla ohledy na sousedy. Po šesti měsících se Dita konečně objevila. Vyhublá, špinavá, bledá a zamlklá. Chytla jsem jí za ruku a zeptala se, co se děje. V tu chvíli se rozbrečela a řekla, že je těhotná.
Hodná máma
Oznámila jsem jí, že to zvládneme. Těšila jsem se, že ji mateřská láska změní. Ani manžel se na dceru nedokázal v jejím stavu zlobit. Tak jsme dceři oznámili, že se o ni i dítě postaráme, ale že musí dodržoval určitá pravidla.
Chtěli jsme, aby nastoupila zpátky do školy a já byla připravená zůstat s miminkem doma. Ona souhlasila. Byli jsme s manželem tak dojatí! Celé těhotenství byla doma, jedla zdravě, nikam nechodila. Dokázala s něhou mluvit o miminku.
Když se jí narodila Nikolka, byli jsme štěstím bez sebe. I dcera nám připadla spokojená. Starala se o dítě a občas jsem slyšela, jak říká:,, Ty moje holčičko, nedala bych tě ani za nic.“ Když se dcera tři měsíce po porodu zeptala, jestli by mohla na chvilku ven, souhlasili jsme.
A práskla do koní!
Po noci strávené bůhvíkde a s kým se Dita vrátila. Ovšem jen na chvíli. Do měsíce byla zase pryč. Opět jsme kontaktovali policii. Bez výsledku. A tak jsem fungovala jako máma. Nakonec nám na dveře zaklepala kriminálka a oznámila, že dcera utekla za hranice.
V tu chvíli jsem cítila, že Ditu už nikdy v životě neuvidím. Jako už nikdy nikdo neviděl pratetu. I když mám někdy stavy vzteku, hrozně se o dceru bojím. Když se kouknu na Nikolku, které bude letos dvacet let, musím potlačovat slzy.
Říká mi mami a manželovi tati. Už dávno ví pravdu a svou skutečnou mámu vidět nechce. Dita nám všem šíleně ublížila. Nejraději bychom se odstěhovali, ale nemůžeme. Co kdyby se vrátila?
Jana (64), Plzeň
