Důchod jsem vzala jako ústup ze společenské scény. Vždyť doma mám tolik práce, co jsem doteď odkládala.
Zavazování bot mi jde trochu ztuha. Teď ještě batůžek na záda, a hlavně nordic walking hůlky. Přece jenom je moje chůze už trochu nejistá a hůlky mi ohromně pomáhají. Tak konečně vyrážím za dalším dobrodružstvím. Ještě před rokem bych si myslela, že je to nemožné.
Byla to chvilička
Dokud jsem pracovala a měla manžela, byla jsem plná energie, nápadů a zdroj trvale dobré nálady. Zlom nastal, když můj manžel zemřel. Bylo to tak náhlé a nečekané. Večer, když jsme přišli z práce domů a udělali si večeři, manžel dostal chuť na vínko.
Já ještě vyběhla rychle vyvenčit psy. Na stole stály dvě nalité skleničky červeného a na zemi ležel můj manžel. Už nedýchal. Ani jsme se nerozloučili.
Velká sebelítost
Byl to krutý zásah do mého života. S manželem jsme byli padesát dva let. A na další ránu jsem dlouho čekat nemusela. Už jsem sice byla seniorka, ale stále jsem pracovala. Jenže naše firma začala zeštíhlovat, a já tak definitivně odešla do důchodu.
Sama bez manžela, bez práce, bez peněz. To bylo na mě trochu moc. Propadla jsem sebelítosti a zavřela se doma jako do pevnosti. Nechtěla jsem nikoho vidět, s nikým mluvit.
Oslovila mě jen tak na ulici
Jaruška byla sousedka z vedlejšího domu. Občas jsme se potkávaly v samoobsluze při nákupu. Jen jsme se pozdravily, a nikdy nic víc. Neměla jsem zájem o nějaký rozhovor – bylo to na mně i znát. Přesto se Jarka jednou osmělila a zastavila mě před obchodem.
Po chvíli nezávazného hovoru se mě zničehonic zeptala, jestli bych s ní příští týden nejela na jednodenní výlet. Zaskočilo mě to a odmítla jsem. Už mi ale bylo hloupé odmítnout pozvání k Jarušce na kávu. Jarka žila také sama, byla v důchodu, ale na rozdíl ode mne, nevysedávala doma.
Oblíbila jsem si ji
Jarka byla totiž stále v jednom kole. Chodila cvičit, plavat, na počítačový kurz a ještě si vybrušovala angličtinu, kterou uměla celkem dobře. Občas zajela vlakem za dětmi a vnoučaty. Pohlídala a pak rychle spěchala na babinec.
Tak říkala své partičce důchodkyň, se kterými se pravidelně scházela. V kavárně, kině, na koncertě.
Vlila do mě energii
Nemohla jsem tomu ani uvěřit, co všechno se dá stihnout a v důchodu podnikat. Seděla jsem v jejím malém, uklizeném bytě, popíjela kávu a jedla výborný koláč, který upekla. Co já jí mohla povídat o tom, jak trávím dny.
Ráno nákup, pak nějaké křížovky, uvařit oběd a sednout si k televizi. To určitě slyšet nechtěla.
I já si najednou připadala nepatřičně. Ta její energie byla nějak nakažlivá a já si řekla, že to musím všechno změnit. A příležitost se naskytla okamžitě. Jarka mě hned další týden vytáhla na výlet pro seniory. I když jsem se původně zdráhala, nechala jsem se nakonec přece jen přesvědčit.
Můj první zájezd
S igelitkou v ruce, kabelkou přes rameno a v sandálech jsem si nastoupila do autobusu. Jarka mě hned všem svým kamarádkám představila. Výlet se mi moc líbil. Zprvu jsem byla dost nejistá. Už dlouho jsem nebyla ve společnosti tolika lidí.
Ale zastávka v zahradní restauraci po návratu z výletu mi pomohla rozvázat jazyk.
Konečně jsem to také rozjela
Výlet se mi líbil. Od té doby jsem jich absolvovala hodně. A nejen po naší republice. S „děvčaty“ jezdíme i k moři nebo na poznávací zájezdy. Už mám trochu problémy s tělem, ale pořád to ještě zvládám. Také chodím na jógu a s Jarkou plavat. Konečně si užívám důchod.
Dříve jsem nechápala, že se na něj může někdo těšit. Dnes nechápu, proč jsem se tak dlouho schovávala doma před lidmi. Mít dobrou partičku kamarádů, kteří vás podrží, je přece to nejdůležitější. Díky, Jarko!
Marta V. (76), Tábor