Manžel se mi směje, že jsem jako babka kořenářka. Nemám mu to za zlé. Dřív mě za to obdivoval.

Jasně že na něho nemám tolik času, kolik si on asi představuje. Hraji si s květinami. Začalo to už, když děti byly malé. Na prázdniny od svých učitelů dostaly vždycky tradiční úkol. Vytvořit vlastní sbírku lisovaných rostlin, tedy herbář.

Pustili jsme se do práce

To byly doby, kdy se daly rostlinky sušit v novinách. Už tehdy se manžel smál, že jsou ty noviny konečně k nějakému užitku, když se v nich dá číst jenom poslední stránka. Sport. Přelétl očima výsledky, někoho proklel, jiné pochválil a někdy jen uznale kýval.

Já si počkala, až se pokochá, a pak jsem je sbalila na sušení květin. Půjčili jsme si v knihovně atlas, abychom věděli, jakou květinu vlastně dáváme do herbáře. Za naším domem bývala velká louka, která se táhla až k lesíku. Bylo tedy co sbírat.

Učila jsem se s nimi

Na louce rostlo všechno možné, protože se o ni nikdo nestaral. Takže jsme si nastřádali heřmánek, rmen, kopretiny a vlčí máky. Nechyběly pampelišky ani jitrocel. Všemu velela

Jarmilka, naše chytrá holčička, a i když Péťa, její bratr brblal, pomáhal sušit a s technickými pracemi, když jsme mu slíbily, že si pak odpoledne může zmizet za klukama čutat fotbal nebo se jít koupat do zatopeného lomu za vesnicí.

Nemělo cenu mu to zakazovat, protože zakázané nejvíc láká. Věděl, že musí být opatrný. A já se s dětmi o těch květinách naučila spoustu zajímavého.

Botanická zahrada

Za naším domem vlastně rostla jakási divoká botanická zahrada. Dneska už všechny plevely nechávají lidé aspoň zčásti včelkám, aby byl med, dřív se, snad kromě louky za naším domem, všechno vysekávalo.

Dílem pro domácí zvířata, dílem proto, aby nebyl ve vsi nepořádek, na to si tenkrát předseda národního výboru dával pozor.

Byl to člověk celkem rozumný a vesnice si pod jeho vedením žila v klidu a míru. To v sousední vesnici se všichni hádali a jejich předseda politikou žil, až všechny otrávil. Manžel z té vesnice byl a vždycky říkal, že našel štěstí hned dvakrát. Tím prvním jsem byla já, tím druhým, že z té šílené vesnice mohl vypadnout.

Musíme zmizet

Když Péťa s Jarmilkou vyrostli, přestali jsme spolu dělat herbáře. Zajímaly už je jiné věci, a také nechtěli být pořád pod křídly mámy. Chvíli vás potřebují a pak jim připadáte na obtíž, jako brzda v rozletu. Pak přišla jiná doba a velké změny.

Louka za naším domem měla zmizet kvůli dálnici, dokonce i náš dům, který jsme tak milovali.

Manžel věděl, že do té jeho vesnice se stěhovat nebudeme. „Ani za zlaté prase!“ řekl tehdy. A stěhovali jsme se. Do krásného městečka s náměstím, kde stojí poněkud zachmuřený Jan Žižka.

Aspoň se mi tak na první pohled zdálo, ale možná jen přísně hledí na to hemžení kolem.

Takové požehnání

Domek na kraji města má malou zahrádku, ale ta má velké kouzlo. Je v něm kout, kde rostou čtyřlístky. Tolik jsem jich v životě neviděla. Stačí sáhnout a máte úlovek.

„Co s tím budeš dělat?“ ptal se manžel, když jsem mezi jemným papírem sušila už pátý čtyřlístek. „Však ty víš, komu je dám!“ smála jsem se. „Budu lisovat štěstí a pak ho rozdávat těm, kteří si to zaslouží nebo to potřebují.“

Samozřejmě že jsem nejdřív myslela na naše děti. Ne že by to Péťa s Jarmilkou potřebovali, jsou to moderní lidé, kteří na nějaké pověry nevěří, ale proč by ho nemohli mít doma… „Pověsí si ho do předsíně jako svatý obrázek?“ uhodl manžel první obdarované.

„Třeba,“ mrkla jsem na něho. „Je na nich, jak s tím poslem štěstí naloží.“

Jarmila S. (66), Čáslav