Byla jsem přesvědčená, že se dcera mého přítele pomátla ze smrti svého miminka. Pak jsem ale slyšela v noci ten děsivý dětský pláč.

Mířila jsem k domu, který stál na konci lesního palouku. Přítel, kterého jsem roky neviděla, žil tady na konci vesnice poté, co se odehrála v jeho rodině tragédie. Petr, jak se můj přítel jmenoval, se dobře oženil.

Znala jsem jeho ženu a mohu říct, že to byla prima ženská. Měli spolu dceru Emu. Krátce poté, co dovršila dospělost, se zamilovala. Jenomže poté, co Ema čekala dítě, ji její ctitel opustil.

Sáhla si na život

Vypařil se kamsi do světa a nechal Emu napospas osudu. Ema sáhla ze zoufalství po sebevraždě. Skočila z okna z Černé věže, kterou domek na pasece vynikal. Jenomže stalo se něco mnohem horšího. Ema pád z okna přežila. Dítě ne. Od té chvíle se Ema změnila k nepoznání.

Vždycky veselá dívka se stala bledým přízrakem, který se strojil jen do černého. Přestěhovala se do Černé věže, ve které trávila většinu času. Po celém domě byly natažené provazy, na kterých rozvěšovala prádélko svého nenarozeného dítěte. Na konci dne ho sebrala a ráno zase vyprala.

Osamělý vdovec

Petrova žena tohle dlouho nevydržela. Zhroutila se z dceřiny tragédie a zemřela. Rodinná idyla se vypařila. Petr osaměl. Žil se svojí pološílenou dcerou v domku s Černou věží. „Nechal ji postavit jeden z mých prapředků.

Byl to podivínský spisovatel, který chtěl mít klid na psaní. Tam seděl a psal své knihy, které nikdy nevyšly,“ svěřil se mi.

Sotva domluvil, otevřely se dveře a v nich se objevila dívka v černém. V ruce držela koš plný dětského prádla. „Musím to vyprat. Adélka bude ráno potřebovat čisté šatičky!“ pronesla.

Petr mi nabídl, abych u něho přespala a netrmácela se zpátky domů v dešti a mlze.

Nevím, kolik bylo hodin, když jsem se probudila. Slyšela jsem dětský pláč. Byl natolik opravdový, že jsem vstala z postele. Vešla jsem do kuchyně a spatřila obraz, na který nikdy nezapomenu.

Seděla v kuchyni

V rozsvícené kuchyni seděla u stolu Petrova dcera. Držela v ruce zavinovačku, která byla prázdná. To z ní vycházel dětský pláč, ačkoli v domě žádné dítě nebylo. Bledá tvář se skláněla nad něčím, co připomínalo obří zámotek.

Dívka v černém konejšila své neviditelné dítě. Nakonec vstala a opustila kuchyni. Rozsvítila v chodbě a zvolna stoupala po schodišti směrem do Černé věže.

Uklidňovala dítě

Vrátila jsem se do svého pokoje a usnula až k ránu. Po snídani jsem se rozloučila se svým přítelem a pozvala ho k sobě domů na návštěvu. I jeho dceru. „Nemohu přijít. Musím Adélce vyžehlit prádélko. Mé děťátko potřebuje tu nejlepší péči!“ odpověděla mi.

Pak jsem ji spatřila ještě jednou, když jsem se uprostřed palouku obrátila k Černé věži. Stála u otevřeného okna se zavinovačkou v rukách a konejšivým pohybem celého těla uklidňovala plačící dítě.

Alena M. (56), Čáslav