Na ten hrad jsem se vypravila se svými psy. Byl hezký den. V jednu chvíli se ale ozvalo kvílení a nářek ze zasypaných útrob hradu. Psi se třásli strachy.

Už jako malá holka jsem s rodiči navštěvovala různé památky. Hlavně hrady. Ani zámky ani vyhlídky, ale rozvaliny z dávných dob. Dýchala z nich taková tajemná atmosféra s dávkou příjemného vzrušení až strachu.

A protože jsem měla jako dítě bujnou fantazii, představovala jsem si, co se kdy muselo v zákoutích těch hradů dít.

Moje fantazie dokázala vytvořit neuvěřitelné příběhy. Tato moje vášeň mě v průběhu života nikdy neopustila. Když jsem byla na vysoké, měla jsem partu přátel, se kterými jsme vandrovali nejen po naší republice, ale i sousedních státech.

Pak se ale jeden po druhém oženili nebo vdaly, měli děti a naše výpravy vymizely do ztracena.

Našla jsem si přátele

Myslela jsem si, že také najdu svou osudovou lásku, když mi ale táhlo ke čtyřicítce a měla jsem za sebou další rozchod s mužem, řekla jsem si dost! Rozhodla jsem se, že hledat dalšího partnera už nebudu, a místo toho jsem si pořídila pejsky. Lupin i Pepper byli z útulku a do obou jsem se zamilovala na první pohled.

S nimi jsem se znovu vrátila k výletům a toulání se přírodou. Každý víkend jsme vyrazili na nějaký výlet mimo Prahu. Pokaždé jsem se snažila najít spíše opuštěnější místo, kde bych své hafany mohla pustit na volno, aby se vylítali.

Byli chytří, poslušní, stali se z nich vychovaní a vycvičení psi, kteří vždy přiběhli na mé zavolání.

Výlet na Zvířetice

Za tu dobu, co jsme byli spolu, jsme navštívili mnoho krásných míst, o kterých jsem neměla ani tušení, že existují. Jednalo se o různá údolí, naučné stezky, hrady a tak podobně. Tak jsme objevili i krásnou zříceninu Zvířetice.

Auto jsem nechala stát na parkovišti nedaleko informačního střediska a k hradu jsme se vydali po cestičce do prudkého kopce. Cestou jsme minuli jen několik málo lidí. Už z dáli vypadal hrad úchvatně, ale zblízka byl ještě o moc zajímavější.

K mému překvapení byl k němu i volný přístup. I když tam nikdo nebyl, raději jsem psy připnula na vodítko. Byla jsem úplně okouzlena. Kromě pozůstatků hradeb a zdí a různých zákoutí jsem spatřila i místo, které vypadalo jako zasypaná chodba.

Podivné kvílení

Udělala jsem si několik fotek na mobil a už jsem mířila pryč, když vtom najednou Lupin i Pepper zůstali zkoprněle stát a upřeně se zahleděli na místo té chodby, nastražené slechy. Zavolala jsem na ně, ale vůbec nereagovali.

A pak jsem zničehonic zaslechla podivné zvuky, jakýsi nářek a vytí. Po zádech mi přejel mráz, a když se přede mnou náhle zvedl vítr a nebe se zatáhlo, celá jsem se zachvěla. Nářek i vytí nabíraly na intenzitě. Na nic víc jsem nečekala.

Téměř zhypnotizované psy jsem musela z místa doslova odtáhnout. Až teprve, když jsme byli zpátky na pěšině pod hradem, zvuky ustaly. Dodnes přemýšlím, co jsem to slyšela – že by to byly nářky lidí, kteří na tom místě kdysi zemřeli?

Lucie (58), Praha