Svým dětem jsem lhala a do lží se více a více zamotávala. Pravda ale vyšla najevo. Bylo těžké získat zpátky jejich důvěru.

Kdybych s Jindrou tenkrát jela, nic by se nejspíš nestalo. Kdybych se s ním ráno nepohádala… Kdyby, kdyby… Neřekla jsem totiž dětem tehdy pravdu, ale vymyslela si, že tatínek odjel do ciziny a v zemi, kde pracuje, jsou telefonáty moc drahé, proto nám nevolá.

Naštěstí děti byly malé a neuměly číst, takže pohlednice od kamarádek a známých, které mi posílali ze zahraničních cest, jsem mohla vydávat za pozdravy od tatínka.

Všechno na truc

V tu nešťastnou sobotu Jindra chtěl, abychom zajeli k jeho rodičům, jenže já odmítla. Průšvih byl, že Verunka prohlásila, že zůstane se mnou a mladší sestrou Aničkou.

Manžel byl naštvaný, a tak abych si ho udobřila, slíbila jsem, že než se vrátí, upeču jeho oblíbený dort a společně zajdeme do zoo. Jindra uraženě odsekl, že není dostihový kůň a neví, kdy se vrátí a bez pozdravu odjel.

Kolem jedné jsem měla uklizeno i upečený dort, ale Jindřich nikde. Bylo mi jasné, že trucuje, a tak jsme se s holčičkami do zoo vydaly samy. Výlet jsme si s dcerkami užily a domů se vrátily před sedmou. Jenže manžel nikde! Vyťukala jsem telefonní číslo jeho matky.

Odjel už dávno

Dozvěděla jsem se, že Jindra od nich odjel před jednou s tím, že spěchá, protože s dětmi půjdeme do zoo. Manžel se neobjevil celou noc. Druhý den nabralo drama konkrétní podobu.

Jindru oslnilo při řízení slunce, a když hledal sluneční brýle, vjel do protisměru.

Jel nedovolenou rychlostí a narazil do protijedoucího auta. Manžela zachránily airbagy, starší manželský pár v letité škodovce neměl šanci… Manžel skončil ve vězení. Od té chvíle jsem jednou za měsíc odvezla děti k rodičům a jela ho navštívit. Dětem jsem nedokázala říct pravdu.

Když konečně přišel den, kdy mého muže z vězení propustili, a všichni jsme se setkali, zavládlo dusno. Dcery stály jako dvě skály a zíraly před sebe. Marně jsem se snažila navázat přátelskou komunikaci, marně se manžel snažil zahrnout své děti láskou. Holky se zatvrdily.

Odpovídaly stroze a tátu ignorovaly. Umanuly si, že bych se měla rozvést. Táta se o nás přece nestaral a nezajímal. V cizině měl určitě jinou ženu a kdoví, jestli tam nemá nějaké dítě, které má radši. Dokonce si začaly vymýšlet, že je otec v mé nepřítomnosti obtěžuje a týrá.

Dětská fantazie

Došlo to tak daleko, že starší Verunka zavolala linku Dítě v tísni. Pak už šlo vše ráz na ráz. Pravda, kterou jsme skrývali, vyšla najevo. A bylo těžké dokázat manželovu nevinu – nevinu člověka, který byl ve vězení.

Tehdy ale dcery pochopily, že otec na ně nikdy nezapomněl, že na jejich narozeniny a Vánoce přijít prostě nemohl, a nemohl ani zavolat. Byla jsem jim vděčná, že i přes svůj raný věk dokázaly situaci nakonec zhodnotit a přiznat, že jim tatínek nikdy neublížil.

Tím dnem se vztah dětí s otcem změnil a dnes zase fungujeme jako rodina. V jednom jsem se ale poučila – s pravdou člověk vždycky dojde nejdál. Měla jsem hned na samém začátku dětem přiznat krutou realitu.

Helena (61), Praha