Každé léto jezdím za babičkou, která žije kousek od Babiččina údolí. Když jsme spolu šly před pár lety lesem, zažila jsem zde podivné setkání.
Když jsem před několika lety vyrážela na chalupu k babičce Jitce, netušila jsem, co zažiji. Babička bydlí v Ratibořicích, kde kdysi dávno žila babička Boženy Němcové. Mám to místo ráda.
Babiččino údolí je malebné. Moje babička mi Babičku četla, už když jsem byla malá. Ona sama je tím příběhem uchvácená. Coby dítě jsem některým věcem z knížky nerozuměla, ale dohnala jsem to v dospělosti.
Odpolední procházka
Babička mě provedla místy, kam babička s dětmi chodila. Mě nejvíc zajímal Viktorčin splav. Právě Viktorka byla mojí nejoblíbenější postavou z knížky. Před lety jsem byla u babičky zase. Ven už tehdy sama nechodila, protože se na ní podepsalo stáří. Využila toho, že jsem u ní, a požádala mě, abychom se šly projít.
Babičce se po chvíli udělalo těžko, tak usedla na pařez a odpočívala. „Klidně se jdi kousek projít sama, já tady počkám,“ vybídla mě. Šla jsem se tedy podívat k řece. Došlo mi, že jsem u Viktorčina splavu.
Voda byla sice chladná, ale třpytila se tak zázračně, že jsem si alespoň opláchla obličej.
Cítila jsem klid, ne strach
Usedla jsem do trávy a promítala si v hlavě Viktorčin příběh. „Jak se může někdo pomátnout z nešťastné lásky?“ promlouvala jsem směrem k řece. Přišlo mi, že už u řeky sedím dlouho, tak jsem se sebrala, že se vrátím k babičce.
Procházela jsem lesem a vtom jsem zaslechla lehké kroky. Otočila jsem se směrem k nim. Přicházela ke mně ženská postava v otrhaných šatech. Když si tu situaci znovu přehrávám, žádný strach nebo potřebu utíkat jsem neměla.
Naopak. Cítila jsem se klidná a vyrovnaná. Jen jsem ženu pozorovala a vnímala, že ke mně přichází z jiné sféry. I když jsem slyšela kroky, při pohledu na ni bylo patrné, že na zem vůbec nenašlapuje. Byla mi něčím povědomá.
Věnovala mi květiny
Když už stála skoro u mě, natáhla ruku, ve které držela květiny. Beze slov mi je podávala. „Ty jsi… ty jsi Viktorka?“ pronesla jsem šeptem. V tu chvíli se mi tlouklo racionální uvažování s tím, co jsem viděla.
„To nemůže být ona, je přece mrtvá,“ docházelo mi. Kvítí jsem si však vzala. Chtěla jsem si na ni sáhnout. To se ale lekla, ucukla a dala se na útěk. Běžela směrem ke splavu.
Byl to jen přelud?
Utíkala jsem za ní, ale ona jako by se vypařila. „Viktorko!“ volala jsem. Pohlédla jsem na kvítí, které jsem svírala v ruce. Ze směru, kterým Viktorka utekla, se ozval divoký smích. „Byla to ona,“ ubezpečila jsem samu sebe.
Pár okamžiků jsem bez hnutí stála a snažila se urovnat si myšlenky. Byl to přelud? Nebo jsem snad usnula a kvítí si natrhala sama? Nebo to vážně byla bláznivá Viktorka? Dodnes neznám odpověď. To kvítí je ale důkazem, že se v tom lese něco stalo.
Lenka P. (52), Most