Měla jsem báječný a bezstarostný život, dokud jsem se jednoho dne nesvezla metrem a tam nepotkala dívku v černém.
V životě se často dějí věci, které si neumíme vysvětlit. Před několika měsíci jsem se dostala do podivné situace, která mě teď ničí. Během jízdy metrem jsem narazila na zvláštní dívku. Od tohoto setkání slyším ve své hlavě hlas.
Každým dnem mě to ničí víc a víc. Jsem bezmocná a zoufalá a nevím, jak se toho mám zbavit.
Ráno jako každé jiné
Jen těžko se mi bude popisovat, co se vlastně děje. Myslím, že to začalo tenkrát v metru. Bude to tak čtyři měsíce, co jsem zažila podivnou cestu. Byl všední den a já jsem, jako vždy, byla na cestě do práce.
Nastoupila jsem do metra, kde jsem jako první na ráně měla dívku, která byla celá v černém.
I když jsem se na ni vlastně vůbec nechtěla podívat, oči jsem z ní nedokázala spustit. Přestože byla ranní špička, tak vagón metra, kam jsem nastoupila, byl poloprázdný, a tak jsem se posadila. Sotva jsem usedla na sedačku, zaslechla jsem ve své hlavě hlas. Slyším ho bohužel dodnes a mám strach, že přicházím o rozum.
Radost náhle zmizela
Pamatuji si, že už když jsem do toho metra nastoupila, cítila jsem se nějak jinak. Bylo to něco mezi strachem a úzkostí. A musím dodat, že do toho okamžiku jsem se cítila báječně.
S přítelem Markem jsme si to ráno hezky užili pod peřinou a já jsem se těšila do práce, kde se mi poslední měsíce opravdu dařilo. Šéfová mě chválila, a dokonce mi přislíbila zvýšení platu. Ale jakmile mi do cesty vešla ta dívka, byly moje radost a dobrá nálada ty tam.
Hlas v hlavě byl silnější
Jakmile se naše pohledy střetly, měla jsem pocit, jako kdyby do mě něco vstoupilo. Bylo mi to velmi nepříjemné, takže jsem rychle v kabelce zašátrala po sluchátkách a chtěla jsem si pustit hudbu.
Zkrátka, přebít ten špatný pocit a hlas v mojí hlavě. I přes hudbu jsem ale slyšela, jak mi ten hlas nadává: „Jsi k ničemu. Podívej se na sebe. Nic jsi nedokázala. Jsi nula.“ Rozhodilo mě to, a tak jsem si raději řekla, že na další stanici z metra vystoupím.
Neovládala jsem svoje tělo
Když jsem však chtěla vstát a odejít, nohy mi ztuhly. Byly jako zalité v betonu. Oběma rukama jsem chytila pravou nohu, aby se rozpohybovala. Byl to marný boj. Zoufale jsem zvedla hlavu a podívala se na tu dívku. Škodolibě se na mě usmála. Jako kdyby věděla, co cítím a co si myslím.
Začala jsem zoufale brečet
Lidé se na mě začali nechápavě a opovržlivě dívat. Chtěla jsem jim něco říct, ale nedokázala jsem oddělit rty od sebe. Sáhla jsem si na pusu. Jako kdyby byla zašitá. Jediné, na co jsem se zmohla, byl pláč. Zoufalý a bezmocný pláč.
Cítila jsem, jak se mi slzy kutálejí po tváři, a vtom se mi v hlavě ozvalo: „Odteď budeš trpět. Nedám ti pokoj.“ Pak mě zevnitř pohltil mráz. Dívka v černém vystoupila za dalších pět stanic. Než tak učinila, velice významně a dlouze se na mě podívala.
Uhranula mě?
Byl to nepříjemný, uhrančivý pohled, ve kterém nebylo nic dobrého ani laskavého. Na další stanici jsem měla vystupovat i já. Nohy mi najednou povolily, a tak jsem rovnou přestoupila na zpáteční metro a jela zpátky domů.
Do bytu jsem utíkala. Hodila jsem tašku na postel a zoufale brečela. „Nebreč, nemáš důvod,“ zazněl hlas v mé hlavě. „Kdo jsi? Co po mně chceš?“ zařvala jsem hystericky.
Chce mi ublížit?!
„Ahoj, ty ses vrátila?“ vykoukl z pokoje Marek. „Stalo se něco? S kým to mluvíš?“ zeptal se udiveně. „S nikým,“ odsekla jsem a zavřela se v koupelně. Stoupla jsem si pod sprchu a snažila se ze sebe smýt ten zlý pocit. „Mě se nezbavíš. Budu s tebou každý den a na každém kroku,“ ozval se znovu ten zlostný hlas.
Vypnula jsem vodu a chtěla si oholit nohy. Sotva jsem přiložila žiletku na nohu, velmi ošklivě jsem se řízla. Sykla jsem bolestí. Jako kdyby moji ruku ovládal někdo jiný. Po zbytek dne mě pronásledovala smůla a vůbec nic se mi nedařilo. Těšila jsem se, až večer ulehnu do peřin a ten příšerný den zaspím.
Nejsem to já!
Jenže od toho dne nemám klid ani během spánku. Z nocí si moc nepamatuji, ale podle Marka ze spaní brečím a volám o pomoc. Přes den zase nejsem vůbec schopná se na cokoli soustředit, protože mám pořád v hlavě ten hlas.
V práci dělám chyby, kterých si už všichni všímají, a tak slíbené povýšení a zvýšení platu nepřichází v úvahu.
Mám strach, co bude dál
Nemůžu před tím hlasem nikam utéct. Svěřila jsem se dobré kamarádce, která si myslela, že trpím schizofrenií. Návštěva odborníka to ale nepotvrdila. Myslím, že je za tím ta dívka z metra.
Jako kdyby do mé hlavy vstoupila cizí osoba, která se mě rozhodla zničit. Musím najít tu dívku a požádat ji, aby mě toho zbavila. Jinak mě to celé časem připraví o rozum. Začínám mít strach ze sebe samotné…
Martina K. (43), Prachatice