S přáteli jsme trávili příjemný večer na chalupě. Popíjeli jsme a povídali jsme si. Naši pohodu však narušil podivný návštěvník.

Dostanou naše duše čas, aby ještě naposledy po smrti pozdravily své blízké, než odejdou na věčnost? Co myslíte? Já jsem si ještě před pár lety myslela, že něco takového není možné. Pak jsem ale zažila neskutečné setkání. Duch kamaráda se s námi přišel po smrti rozloučit.

Víkendy s přáteli

S mým manželem Ondřejem jsme se poznali na vysoké škole, když jsme byli jednou na hromadném výletě s našimi společnými přáteli. Jiskra přeskočila hned ten první den. Měli jsme toho s Ondrou tolik společného.

Hlavně nás bavily výlety do přírody, táboráky a tak podobně. Naši tradici jsme udrželi a každý letní víkend jsme jezdili s našimi přáteli na chatu u řeky Ohře. Na jednu sobotu ale nikdy žádný z nás nezapomene.

Postava v dálce

Blížil se pomalu podzim, dny se krátily a dříve se stmívalo. Protože v ten den ale bylo ještě dost teplo, seděli jsme všichni čtyři na terase a popíjeli víno. Náhle jsme spatřili, jak se po cestě k chatě blíží nějaká postava.

Během chvilky jsem si uvědomila, že je to Roman, náš starý známý, který nás na chatě v minulosti často navštěvoval. Poznal ho i můj manžel a naši přátelé. Záhadou ale bylo, co tady takhle k večeru dělá. V kontaktu jsme s ním už nebyli nějakou dobu.

Nepřítomně hleděl

Roman se zastavil před chatou a zamával na nás. I na dálku působil dost divně a unaveně. Vydala jsem se z terasy ke vchodu, abych Romana pozvala dál. Jakmile jsem stanula přímo před ním, cítila jsem se dost nejistě. Roman vypadal unaveně, měl strašně bledou tvář a trochu nepřítomný pohled.

V první chvíli jsem si pomyslela, že má náš dávný známý opět psychické problémy, jako kdysi. Řešil je dokonce jeden čas alkoholem. Tehdy jsme mu všichni hodně pomáhali, ale od té doby uplynula už řada let. Snad se do stejné situace nedostal Roman znovu…

Téměř jsem mu nerozuměla

Roman stál na místě a odmítal jít dál. Mluvil hrozně tiše, skoro šeptal. Vyrozuměla jsem, že jede jen okolo a že se vlastně jen přišel na nás podívat. Nechápala jsem důvod, ale pořád jsem to přikládala možnosti, že se mu vrátily jeho někdejší problémy.

Ptala jsem se, proč nechce jít pozdravit i ostatní. Roman se jen divně usmíval. Opět něco skoro nesrozumitelně zamumlal. Slyšela jsem z toho jen slova, že by to asi nebylo vhodné.

Choval se stále podivněji

Mezitím už na nás volali manžel a naši přátelé z terasy, co se děje. Roman se zatvářil trochu polekaně. Jakmile se pak vedle mě objevil můj manžel a chtěl ho vzít za ruku a odvést do chaty, Roman začal ustupovat dozadu. Byli jsme z jeho chování hodně zmatení.

Nakonec se Roman pousmál, řekl, že nás rád znovu viděl a že už musí jít. Otočil se a odcházel.

Zamával nám

Stáli jsme tam s manželem téměř bez hnutí a nebyli jsme schopní slova. Jen jsme sledovali Romanovu vzdalující se siluetu. Než náš kamarád definitivně zmizel ve tmě, ještě jednou nám zamával. Potom už jsme ho neviděli.

Manžel pokrčil nechápavě rameny, vzal mě za ruku a společně jsme se vrátili na terasu.

Telefon byl nedostupný

Dlouho jsme pak s našimi přáteli rozebírali, co měla ta podivná Romanova návštěva znamenat. Shodli jsme se víceméně na tom, že našemu kamarádovi asi nějak „přeskočilo“. Bylo to jediné logické vysvětlení jeho zvláštního chování.

Měli jsme o něho samozřejmě starost, a tak jsme mu po návratu do města zkoušeli zavolat. Mobil nám ale nebral, volané číslo bylo nedostupné. Zkoušeli jsme to několikrát, ale pokaždé bez úspěchu.

Byl už po smrti!

Šok přišel následujícího dne. Zavolala nám totiž Romanova dcera a sdělila nám, že její otec je po smrti. Na otázku, kdy se to stalo, jsme dostali neuvěřitelnou odpověď. Zemřel prý v sobotu odpoledne. Příčinou smrti byla mozková mrtvice.

Setkali jsme se s jeho duchem?

Sám si ještě zavolal záchranku, ale když přijela, byl náš kamarád už po smrti. Lékaři mu už nijak nemohli pomoci. Vůbec jsme tomu nerozuměli. Jak to, že se tedy Roman objevil v sobotu večer u naší chaty?

Nechtěli jsme touhle otázkou zatěžovat jeho dceru, ale řekli jsme o tom našim přátelům, kteří byli svědky kamarádovy sobotní návštěvy.

Nakonec jsme se shodli na tom, že pro to existuje jen jediné vysvětlení – a sice to, že bytost před chatou byla ve skutečnosti jen Romanovým duchem.

Víme, co jsme viděli

Od kamarádovy dcery jsme se později dozvěděli, že si Roman stěžoval na vleklé zdravotní potíže, často mluvil o smrti a mnohokrát se zmiňoval o tom, jak jsme mu kdysi pomáhali a jak by nás ještě prý rád viděl.

Možná nám tedy jeho duše po smrti chtěla vyjádřit vděčnost. Ten pohled na jeho bledou, unavenou tvář mi asi nikdy nevymizí z paměti. Hodně lidí, kterým jsme o našem zážitku vyprávěli, si myslelo, že si jen vymýšlíme.

S manželem ale víme, že se nám to opravdu přihodilo – a mohou nám to dosvědčit i naši přátelé, kteří u toho byli.

Miroslava L. (57), Karlovy Vary