Kdysi smířlivý a se vším spokojený manžel se mi změnil před očima. Stačila chvilka a stal se z něho jiný člověk. Nerudný, a hlavně neuvěřitelně kritický!
Ruce se mi chvěly, jako bych skládala nějakou zkoušku z vaření. Šlo ale jen o oběd. Obyčejné sobotní jídlo! Ještě před pár týdny jsme se vždycky s manželem spokojeně najedli, trochu si poseděli u televize a potom, s železnou pravidelností, vyrazili někam ven. Jedno, zda na delší výlet, nebo krátkou procházku.
Nic mu nebylo dobré
Řídili jsme se počasím a také svým zdravotním stavem. Trochu kyslíku jsme si ale dopřáli vždycky! Teď bylo najednou všechno jinak. Manželovi ode mě přestalo chutnat. Kritizoval každou maličkost. Jednou bylo jídlo přesolené, jindy nedosolené. Brambory převařené nebo tvrdé, a maso, o tom raději ani nemluvě.
Ani způsob servírování se mu nelíbil. Po tolika letech! „Ale Evičko, co to vyvádíš, už mi zase dáváš kuře na tom polohlubokém talíři.
Příště už to bude snad korýtko,“ prohlásil ironicky, když jsem mu dala pečené kuře s nádivkou na takovém pěkném mělkém talíři se zvednutými okraji. Měl ho rád, tedy to kuře i talíř!
Trochu jsem na něho vyjela
Zprvu jsem se jeho poučování jen smála, ale potom mě to přešlo. Začínalo mi to čím dál víc vadit. Jeho poučování jsem už přestávala snášet. Dokonce se mi o něm občas i zdálo! „Jsi nemožná! Neschopná!
Málo inteligentní!“ hřímal na mě v tom spánku a já se probouzela úplně promočená potem!
Trvalo vždycky dost dlouhou dobu, než jsem si uvědomila, že jsem měla jen ošklivý sen. Nicméně, ten sen mě donutil jednat. Jednou jsem prožila tak ošklivou noc, že jsem už ani nemohla odlišit realitu od fikce. U snídaně jsem na toho svého mravokárce zaútočila.
„Tak už toho mám opravdu dost. Řekni, co ti na mně vadí! Neschovávej se za výmysly!“
Raději sama než s ním
Manžel na mě mlčky zíral. Jako by nevěřil svým uším, že jsem si na něho tak troufla vyjet. Potom jen mlčky zavrtěl hlavou, jako by mi chtěl naznačit, že jsem ztracený případ. Možná měl i pravdu.
Začala jsem uvažovat o rozvodu. Jenže, kam bych šla? A zůstávat s ním, rozvedená, nedávalo žádný smysl. Nastala nám tichá domácnost. Nemluvili jsme spolu. Ale on mě dokázal kritizovat i úplně mlčky. Svým výrazem, gesty, mimikou… Bylo to peklo. Stačilo se na něho jen kouknout a věděla jsem svoje.
Už je opět nespokojený! Mlčky jsem před něho položila rozvodové papíry. Konečně se zatvářil jinak. Překvapeně! Tak nějak rozpačitě vstal od stolu a váhavě se odebral do svého pokoje. Potom, asi po hodině, se vrátil do obýváku. Sledovala jsem zrovna televizní noviny, když promluvil.
Nespokojenost si vyléval na mně
„Víš, musím se ti k něčemu přiznat. Nechoval jsem se k tobě fér. Neměl jsem vztek na tebe. Nebyl jsem spokojený s tebou, ale sám se sebou! Na sebe jsem byl naštvaný. To na sebe jsem vlastně nadával!“ Klopil oči k zemi a dával najevo, jak se přede mnou stydí.
Musela jsem uznat, že se musel hodně přemoct, aby něco takového přiznal. Úplně mě přešel vztek. „Ale proč? Co tě to najednou popadlo? Vždyť jsme si žili celkem spokojeně, ne? Nic nám nescházelo!“ nechápala jsem jeho jednání. Hodně ošklivé a podlé jednání!
S odpovědí dost dlouho váhal. Potom se odhodlal a konečně se přiznal: „Už se na sebe nemohu podívat.
V zrcadle vidím úplného dědka! Vlasy mi zešedly, narostlo břicho. Druhá brada, a to oblečení! Prostě, nemohu přehlédnout, že z celkem normálního chlapa se stal starý mužský!“ Oddechla jsem si. Čekala jsem něco horšího než tohle!
Obávala jsem se, že je nemocný nebo zavinil nějakou nehodu. A on? Obyčejné stáří!
Trochu jsme šli do sebe
Pohladila jsem ho po ruce. „Víš co? Tak s tím něco uděláme. Společně!“ Udiveně, ale vděčně se na mne podíval. Zajímalo ho, co podnikneme. Začali jsme sportovat. No, tedy mírně. Plavat a jezdit na kole.
Začali jsme se také zdravě stravovat a také jsme si nakoupili oblečení. Ne nijak super, abychom nevypadali jako blázni, ale trochu moderní.
Vlasy si nechal manžel pěkně ostříhat. Najednou mu už ani nevadilo, že je bělovlasý. Moc mu to slušelo! Ani já nebyla po naší soukromé proměně marná. Na oslavu jsme si nadělili pěknou dovolenou na horách. Abychom nezlenivěli!
Že se trápil takovou dobu, už ani on sám nechápe. Ale je mi vděčný, že jsem to s ním vydržela.
Taťána R. (65), Havířov
