Pokud člověk vyroste na české vesnici, nedokáže se ubránit názoru většiny. A tak se někdy bojí přiznat pravdu i sám sobě.

Pocházím z malé vesnice na Strakonicku a moje nejdelší cesta byla do krajského města, a to ještě v době mého mládí. Byl to konec světa. A Praha? To byl úplně jiný vesmír.

Když do našeho hlavního města odešel za prací strýček Josef, považovala ho celá rodina za nerozvážného a čekali jsme, že v Praze zvlčí. Jen jednou nám přivedl ukázat svou přítelkyni Janu ze Žižkova, a pak se u nás raději už nikdy neukázali.

Hanbou se propadnu

Nikdy by mě nenapadlo, jaké zkoušce mě vystaví moje děti – nebo lépe řečeno dcera Monika. Vyučila se kadeřnicí a náš region dlouho neopustila. Až jednou jela na nějakou soutěž do ciziny. A krátce nato se objevila v naší vísce s vysokým černochem.

Jak jsem ho uviděla u vrátek, naládovala jsem je oba do domu a doufala, že je nikdo ze vsi neviděl. Přijeli naštěstí autem. Měla jsem štěstí, sousedka odjela k dceři do vedlejší vesnice a celý víkend lilo jako z konve.

Monika se svým přítelem Manuelem proseděla oba dny v našem obýváku a já nevěděla, co si s nimi povídat, anglicky jsem neuměla a manžel zmizel do hospody. Ulevilo se mi, když nasedli do auta a odjeli. Snad už navždycky.

Naše Monika nikdy s žádným dlouho nevydržela, doufala jsem, že ani v tomto případě neudělá výjimku. Udělala. Odjela za Manuelem do Británie a tam už zůstala. Pochopila, že v českých vodách, a navíc na vesnici, jim štěstí nepokvete.

Na svatbu jsme s manželem vyrazili letadlem. Veselka to byla zajímavá, všude samí černí a usměvaví lidé. „Tohle se nesmí naše rodina nikdy dozvědět,“ shodli jsme se s mužem. „Víš, co by z toho udělali?“

Mlžili jsme oba dva

Čas ubíhal, Monice se narodily postupně dvě děti, obě černé, okaté a milé. S manželem jsme z nich měli velikou radost, jen nám ji kazila skutečnost, že jsme se báli vnoučátky pochlubit.

A tak jsme mlčeli a na dotazy sousedů a známých, i rodiny, jak se vede Monice v cizině, jsme si vymýšleli různé báchorky.

„Ona se ta vaše Monička už asi nikdy nevdá a nebude mít děti, že jo?“ zeptala se jednou jízlivě sestřenice, která měla děti tři, osm vnuků, ale žádné z nich se nevyvedlo. Samí kriminálníci, nebezpečí na každém kroku a různé další ztracené existence.

S pravdou ven!

To náš vnuk Samuel studoval vysokou školu v Oxfordu a vnučka Jill byla umělkyní, hrála v orchestru na čelo. Byli jsme moc pyšní prarodiče.

Tak úžasné vnuky máme, tak talentované a chytré, a bojíme se s nimi pochlubit jen proto, že patří k jiné rase?Hodně mě to štvalo a manžela taky. Styděla jsem se.

Na další rodinnou sešlost jsem přišla s albem napěchovaným fotkami za celých oněch šestadvacet let, co byla dcera vdaná. Šťastně a spokojeně. Příbuzní čubrněli, ale mě se konečně ulevilo. A manželovi taky.

Přišli jsme na to, ale fakt za dlouhou dobu, že na tom, kde se člověk narodil a k jaké rase patří, přece vůbec nezáleží!

Iveta (59), Strakonicko