S tou holkou jsme si nesedly už ve školce. A pak se to s námi táhlo celý život. Jak jsme se uviděly, vjely jsme si do vlasů a servaly se jako koně.
Začalo to ve školce, všude bylo plno hraček, a my se rvaly o jediného panáka jako o život. Vychovatelky z nás byly zoufalé a snažily se nás od sebe separovat. Ve škole nás posadili do lavice za sebou a nebyl den, kdy by nenastal problém.
Tonča měla dlouhé copy a pořád nakláněla hlavu dozadu, a otáčela hlavou sem a tam, aby mi těmi copy šmrdlala po lavici. A já to nikdy nevydržela a nakonec jí za ty copy zatahala.
Jednou to došlo tak daleko, že jsem ji jeden cop ustřihla. Od té doby jsme seděla každá na opačné straně třídy. Na střední jsme šly naštěstí každá jinam. Jenže pak přišly taneční.
Bude se mi stýskat
Už na třetí hodině mě kopla, když tančila kolem. Musela jsem jí to oplatit. Její tanečník se do toho obul a za minutu se už rvali všichni kolem. Nevím, jak by to tehdy dopadlo, kdyby Tonča neonemocněla a už se na tanečních neukázala. Pak se naše cesty rozešly.
Celých dvacet let jsme o sobě vůbec nic nevěděly. Musím říct, že jsem zpytovala svědomí, jak jsem mohla být na ni tak zlá. Když se pořádal po dvaceti letech třídní sraz, dokonce jsem se na Tonču těšila. Jak jsem ji ale uviděla ve dveřích, zvedl se mi tlak a pohádaly jsme se.
Zase jsme spolu
Neviděly jsme se dalších třicet let. Sedmdesátiny jsem oslavila ještě ve svém bytě s rodinou. Moje zdraví ale už bylo na tom tak špatně, že jsem se nechala přesvědčit, aby mě děti umístily do domova důchodců. Našly mi moc hezké místo. Vnučka i dcera to měly ke mně blízko.
Radostně jsem si kráčela, nebo se spíš sunula, k malebnému zámečku, ke svému novému domovu, když tu najednou slyším povědomý ječák: „Ať mě rovnou odstřelí! Valí se sem Andula!“ Tak jsme se s Tončou opět potkaly. Zatím se držíme v bezpečné vzdálenosti, ale na jak dlouho?
Anna (73), Příbram
