S manželem jsme svoji osmadvacet let a máme dnes už dvě dospělé dcery. S dětmi jsem byla dlouho doma a věčně jsem na ně byla sama. Martin na nás neměl čas.

Vlastně ho ani mít nechtěl. Já i děti jsme pro něj byli vždy tak trochu přítěží. Napřed jsem se tím trápila, pak jsem bojovala jako lvice o jeho pozornost, a nakonec jsem si našla milence, ne jednoho, ale dva. Dávají mi pocit, že o mě aspoň někdo stojí.

Sbalil mě z prospěchu

Se svým mužem jsem se poznala na vysoké. On studoval, já pracovala v kanceláři děkana. Jednoho dne tam přišel, měl nějaké problémy se studiem. Děkan to s ním odmítl řešit, ale on se nevzdal, doufal, že já mu cestičku nějak umetu, že se za něj přimluvím.

Šel na to fikaně a já husa hloupá ho tenkrát neprokoukla. Myslela jsem, že má zájem o mě, o mou maličkost, že se mu prostě líbím. Svedl mě a celkem brzy si mě omotal kolem prstu. Získal tak tlačenku, děkan na mě tenkrát docela dal.

Měl hodně navrch

Byla jsem do Martina šíleně zamilovaná. Rozuměli jsme si, sex byl taky fajn. Sice mi vadil jeho způsob humoru, občas si ze mě dost nemístně utahoval, ale já bych mu odpustila cokoliv. Do seznámení s ním jsem moc známostí neměla.

Bylo mi sice už pětadvacet, ale byl teprve mým druhým klukem, se kterým jsem spala. On měl pochopitelně těch zkušeností mnohem, ale mnohem víc. Byl to frajer a holky po něm šílely. Je fakt, že se víc věnoval životu než studiu a podle toho to také vypadalo.

Byl to taková ten věčný student. A já měla mindrák z toho, jak vypadám. Nepatřím rozhodně mezi krásky. V obličeji jsem hezká, ale na nervy jsem ze své postavy, mám velká prsa, sice celkem ucházející pas, ale zadek už je opět větší.

Bral si mě z povinnosti

Proto jsem byla v sedmém nebi, že mě chce zrovna on, který mohl mít na každém prstě deset stokrát hezčích holek, než jsem já. „Jsi nejlepší v posteli, a navíc máš velké přednosti, které mě fakt baví. Nevadí mi, že nejsi prototypem štíhlé modelky. Aspoň je za co vzít,“ utahoval si ze mě.

Tak jsme spolu chodili dva roky, dostudoval, začali jsme spolu žít a já otěhotněla. Vzali jsme se.

On si mě nejspíš vzal z povinnosti, jeho rodiče dost dají na řeči, žijí na malém městě, kde všichni vědí všechno o všech, a rozhodně by mu neodpustili, že se ke svému otcovství nepostavil čelem.

Já byla ze svatby pochopitelně nadšená, doufala jsem, že jsem si ho takto pojistila. Náš manželský život byl zpočátku celkem normální. Porodila jsem dceru a měla jsem spoustu práce s dítětem i domácností. Pak ještě jednu.

Vůbec ho nezajímáme

Chtěla jsem, aby můj muž byl spokojený, aby mu doma nic nescházelo. Brzy jsem ale pocítila, že náš společný život je mu celkem lhostejný. Má dost náročnou práci v nepřetržitém provozu, kde občas zůstával i přes noc. Sem tam měl i nějaké služební cesty. Nemyslím si, že by měl milenku, to by se už dávno provalilo.

Prostě se v práci schovává před povinnostmi k rodině. Je to pro něj snazší. Děti měl rád, ale nebavilo ho s nimi trávit čas. Všechno nechával na mně. „Já nosím domů peníze a ty se laskavě starej.

Holky stejně potřebují víc mámu než tátu,“ byl vždy hned se vším hotový. On chtěl svůj zasloužený klid, protože přece „tvrdě maká“.

Občas se sebral a odjel za svými rodiči a kamarády z mládí na celý víkend, aby si pročistil hlavu. Navíc mi začal předhazovat, jak jsem tlustá, a to jsem měla po dvou dětech jen o kilo víc, než jsem měla, když jsme spolu chodili. To, co se mu na mně tenkrát líbilo, ho později začalo odpuzovat.

Milenci o mě stojí

Chvíli mi trvalo, než jsem se se situací smířila. A dokud byly holky doma, měla jsem stále co dělat. Když ale opustily hnízdo, začala jsem si víc všímat, že o mě mají muži stále zájem. Tak jsem si našla milence.

Jedním z nich je ženatý kolega z práce, druhý je rozvedený soused. Pochopitelně o sobě nevědí. Ten ženatý taky nemá čas vždycky, když ho mám já, ten druhý naštěstí ano.

Manžel je věčně pryč a já se celkem mohu spolehnout, že když doma není, tak se hned tak neobjeví.

V poslední době mají v práci docela frmol, takže když nahlásí, že pojedou do noci a on pak přespí v kanceláři, tak vím, že to tak bude a já si můžu přítele pozvat klidně přes celou noc. Občas se zadaří i přes den.

Vyhovuje mi to

Nejhorší je, že mi to takto vyhovuje. Nechci se rozvádět. Nějak jsem si zvykla a nehodlám na tom nic měnit. Nemůžu říct, že bych byla do jednoho nebo druhého nějak zamilovaná. O lásku tady přece nejde. Jako žena le mám své potřeby a manžel je neuspokojí. Je mi s nimi fajn, vím, že to tak mají i oni dva.

S nimi se cítím jako žena, o kterou někdo stojí, komu nejsem lhostejná. Uvědomuju si, že to takhle asi nemůže jít donekonečna, ale teď mi to vyhovuje. A manžel také nikdy ani nenaznačil, že by naše manželství chtěl ukončit.

On je možná také spokojený, nevím. Jediný problém je, že můj přítel, ten rozvedený, začal s tím, že by se mnou chtěl být víc, že by i uvítal, abychom spolu žili, abych od manžela odešla. „Miluji tě,“ řekl mi naposledy a ve mně hrklo. To jsou slova, která jsem už léta neslyšela!

Dana H. (53), Havířov