Byl to nepřekonatelný problém, náš Kuba uviděl čerta a propadl panické hrůze. Až ho jeden přesvědčil, že je obyčejný chlap, co chodí do pekla na brigádu.

Dnešní děti jsou vůči čertům odolní, náš Kubík takový ale nebyl. Když se dcera rozvedla a nastěhovala se k nám na vesnici, tam se to 5. prosince po setmění čerty jen hemží, Ten rok, kdy byly Kubovi čtyři, tomu nebylo jinak.

Otevřela jsem dveře. „Kdepak máte toho kluka,“ pronesl vážným hlasem Mikuláš. Čert zablekotal, zachrastil řetězem a zatočil ocasem. Kubík zbledl, ztuhl a z jedné nohavice mu vytekla loužička. „Svatí“ vycouvali raději ze dveří ven. Dcera zvedla vnuka do náruče.

Díval se skelným pohledem a nedostaly jsme z něj ani hlásku. V noci jsme mu měnily studené zábaly, protože hořel jako rozpálená kamna. Že je taková citlivka, jsme do té doby netušily. Jestli toho předtím moc nenamluvil, teď mlčel jako zařezaný. Navštívili jsme dokonce psycholožku.

Bude to lepší?

Následující rok jsme to vyřešili dárky za oknem. Čokolády a hračky Kubíka potěšily. Dokonce si přistrčil židličku k oknu. S nosem nalepeným na sklo pozoroval skupinky masek poskakujících ulicí.

Dalšího 5. prosince, to už chodil do naší školky, Kubík škemral: „Babí, přijdeš pro mě poo?“ – „Dnes máte přece ve školce mikulášskou besídku. Dostanete dárečky, bude to fajn, uvidíš.“ Mlčel.

„Máš tam přece tetu Libušku a tetu Jáju − a spoustu kamarádů. Přijdu pro tebe dřív,“ slíbila jsem, protože dcera byla v práci do pěti. Odšoural se do třídy. Kolem třetí odpoledne se mi rozdrnčel mobil. „Haló, tady školka!“ ozvala se paní ředitelka.

„Měli jsme tu Mikuláše a  váš Kubík někam zmizel, prohledali jsme celou školku, i zahradu a už je na cestě policie.“ Vyběhla jsem z domu jako neřízená střela. „Pořád byl tady vedle mě,“ dušovala se vychovatelka Libuška. „Děti se fotily s čertem a najednou koukám – Kuba je pryč!“

Dávno padla tma, pouliční lampy osvětlovaly ulice. V prázdné školce jsme byly já, dcera, vychovatelka a ředitelka. Najednou se od vrátek školky ozval hurónský zpěv: „Čerti v pekle ti se radujou, celý den si jenom tancujou!“

Vezl se na koníčku

Náš Kuba seděl za krkem nějakému čertovi, a ten s ním poskakoval. „Mamííí, babííí,“ křičel na nás vnuk. „Představ si, že čerti sou normální lidi! Do pekla choděj na brigádu!“ Smála jsem se a dcera brečela radostí.

Tak se můj vnuk zbavil strachu z čertů a dnes se těší na Mikuláše, protože sám čerta dělá. Už několik let jezdí dokonce na srazy čertů do Rakouska a běhají tam po městě v děsivých kostýmech v průvodech a úspěšně děsí nejen malé, ale i dospělé.

Růžena (68), Opava