Nemohla jsem z té sošky spustit oči. Byla tak ošklivá, až byla krásná! S manželem jsme se shodli na tom, že ji musíme mít doma.

Před dvěma roky jsme si s manželem řekli, že si zasloužíme pěknou dovolenou. Vybrali jsme Peru. Moc jsem se těšila a manžel také. Dopřáli jsme si výlety na historická místa a prošli se po trzích. Říkali jsme si, že si koupíme nějaký suvenýr. Nakonec jsme vybrali sošku podivného mytického tvora.

Byl tak podivný, že se nedalo určit, co to vůbec je. Ta soška byla tak ošklivá, až byla krásná. Všichni, kdo ji uviděli, kroutili nevěřícně hlavou. My ji ale prostě museli mít. Nejvíce se smál sošce náš syn a začal jí říkal Lojza.

Něco tak příšerného prý v životě neviděl. Já ji ale pečlivě každý den oprašovala a leštila.

Přišla rána osudu

Dva měsíce po našem návratu syn se snachou a malým vnoučkem havarovali v autě. Vnukovi se jako zázrakem nic nestalo, ale snacha i syn na tom byli špatně. Absolvovali několik operací.

Každý den jsem se za ně modlila a společně s manželem jsme se starali o pětiletého vnoučka.

Nebesa naše modlitby vyslyšela, syn se snachou se probojovali z nejhoršího. Co ale bylo zvláštní – oba měli v umělém spánku stejný sen. Kralovala v něm moje soška. Byla obrovská a stála u jejich nemocničního lůžka.

Když se prý toužili vznést a letět, upřela na ně své veliké oči a celá se zvětšila. V hrůze se zase vrátili do svého těla. Tak se to stalo několikrát, soška byla vytrvalá, nespustila z nich ani na chvíli oči. Oba se smáli, že teď aspoň vidíme, jak je ta naše soška děsivá.

Blouznil v horečce

Čas běžel, snacha i syn se vrátili domů a všechno bylo zase jako dřív. Uběhly dva roky a manžel vážně onemocněl. Zmítal se doma v noci v horečkách a vypadalo to, že budu muset volat záchranku.

Blouznil o naší sošce, neustále vykřikoval, ať na něj tak neciví a neprská na něj.

Teplota mu ale začala klesat a manžel nakonec usnul. Ráno už bylo mnohem líp. Vyprávěl mi, jak u něho stála naše socha, byla obří, dívala se na něj, kývala se ze strany na stranu a neustále na něj prskala.

Byla to prý hotová sprcha. Po ní se mu ale ulevovalo a ulevovalo – až nakonec usnul. Od té doby sošku leštím s ještě větší láskou a považuji ji za posvátný rodinný amulet. Zatím stojí a němě mlčí, jednou ale určitě přijde opět její čas.

Zuzana (63), Plzeň