Lidé si z dovolené většinou vozí suvenýry a krásné vzpomínky. Já jsem si přivezla zážitek, na který v životě nezapomenu.

Před deseti lety jsem byla na první pohled na zcela obyčejné dovolené u Hranické propasti, kde jsem měla tu čest vidět ducha. Šlo o malého chlapce, který zde byl svržen do propasti.

Parta z vysoké

Jsme větší parta lidí a už jsme se nemohli dočkat dne, kdy odjedeme na dlouho plánovanou dovolenou.

Známe se už od dob vysoké školy, ale i když se poté naše cesty rozešly, tak se rok co rok pravidelně sejdeme a vyrazíme na prodloužený víkend společně na dovolenou.

Většinou si vybíráme místa v Čechách nebo na sousedním Slovensku. Jezdíme autem a nocleh si zřizujeme v nějaké chatce nebo penzionu.

Tajuplné místo

Ten rok měla rezervaci chaty na starosti Sabina. Potrpí si na staré chalupy, kde je cítit kus minulosti. Nám ostatním je celkem jedno, kde budeme bydlet, hlavně že si užijeme dost srandy a jsme obklopeni přírodou.

Tehdy vybrala Sabina chalupu poblíž Hranické propasti na Přerovsku. Kdo tam někdy byl, tak ví, že je to naprosto úchvatné místo.

Stařičká chalupa

Naše chata byla jen několik málo kilometrů od Hranické propasti. Jednalo se skutečně o starou chalupu, která už něco pamatovala. Byla cítit zatuchlinou a plísní. Nikdo z nás však nic neříkal, protože jsme věděli, jak si na to Sabina potrpí.

Chatka měla tři ložnice, koupelnu s toaletou, malou kuchyň propojenou s obývákem a venkovní posezení s ohništěm – tedy vše, co jsme potřebovali.

Navíc jsme tam trávili jen noci a večery, jinak jsme jezdili po výletech a navštěvovali okolní památky a jiná zajímavá místa.

Opuštěný chlapec

Hned první den jsme se vydali do oblasti poblíž Hranické propasti. Během výpravy jsem si několikrát všimla, že se kolem nás motá malý chlapec. Různě mezi námi poskakoval. V jednu chvíli jsem se zaměřila na to, kde jsou jeho rodiče.

Pořád jsem čekala, kdy někoho chytne za ruku, ale to se nestalo. Jakoby tam byl dočista sám. Pak se mi najednou vypařil a já na něho zapomněla.

Promluvil ke mně

Znovu se objevil, až když jsme stáli dole v propasti. Zničehonic ke mně přiběhl. Stoupl si ke mně a podivným hláskem mi řekl: „Tady jsem před lety zemřel.

Zlý otčím mě shodil ze skály.“ Než jsem stačila tu informaci vstřebat a nějak na ni reagovat, chlapec se otočil a zase utekl. Běžel zpět do jeskyň.

Dávná příhoda

Celý zbytek výpravy jsem nedokázala myslet na nic jiného, než na toho chlapce. Vzpomněla jsem si na jednu legendu, kterou jsem kdysi někde zaslechla – kdysi dávno prý krutý otec shodil chlapce ze skály, on si však zachránil život tím, že se zachytil o strom.

Podle legendy ho vesničané našli, a do propasti hodili právě jeho otčíma. Proto jsem chlapcova slova nechápala. Byly to jen nějaké moje vidiny, nebo se mi tam snad zjevil jeho duch?

Lákal mě k sobě

Se svým zážitkem jsem se nikomu nesvěřila. Po příjezdu na chatu jsem do sebe hned kopla panáka. K večeru jsme si s kamarády sedli k ohni a vyprávěli si různé zážitky. Kousek od lesa, který nás obklopoval, jsem znovu zahlédla onoho chlapce.

Gestem ruky mě lákal k sobě. Beze slova jsem se zvedla a vydala jsem se za ním. Ostatní už byli v náladě a dobře se bavili, takže si ani nevšimli, že jsem odešla.

Mluvila jsem s duchem?!

Následovala jsem toho tajemného kluka do temného lesa. Cupital a vesele si něco pozpěvoval. Pak usedl na pařez. „Jak to, že ty mě vidíš a někdo jiný ne?“ zeptal se. Mně v tu chvíli došlo, s kým mám tu čest. Seděla jsem tváří v tvář duchovi malého chlapce.

Na jeho otázku jsem mu nedokázala odpovědět. „A kdo vlastně jsi?“ zeptala jsem se. „No přece Kamil. Otčím mě hodil do propasti,“ odvětil. V tu chvíli jsem vypustila racionální uvažování a pustila se s ním do debaty. „Vždyť jsi ale přece tehdy přežil,“ namítala jsem.

Zamával mi na rozloučenou

V tu chvíli jsem za sebou zaslechla kroky. Přišel kamarád Marek. „Co tady děláš?“ zeptal se překvapeně. Podívala jsem se směrem k pařezu, kde před chvílí seděl Kamil. Už tam nebyl. „Nic, jen tu tak sedím a přemýšlím,“ lhala jsem Markovi. „Pojď za námi.

Všichni se bojí, kde jsi,“ řekl a vzal mě za ruku. Ještě jsem se naposledy otočila k pařezu. Kamil tam opět seděl

a zamával mi.

Zážitek, na který nezapomenu

Druhý den ráno jsem pátrala po tom, jak to vlastně celé bylo. Ve všech dostupných informacích stojí, že chlapec se zachránil. Pak jsem ale zjistila, že pozemek, na kterém stojí chata, v níž jsme byli ubytovaní, patřil kdysi jeho otčímovi.

Možná proto se mi zjevil? Jedno ale vím jistě. Ať už to byl Kamil, nebo ne, byl to duch. Díky tomu zážitku jsem si odvezla z dovolené něco víc než moji kamarádi.

Martina D. (50), jižní Čechy