Se sestrou jsme si slíbily, že budeme tým. Mělo to být v dobrém i ve zlém, ale pak mezi nás vstoupila její nemoc. A já si nejsem jistá, co ještě vydržím.
Žijeme se sestrou Alenou pod jednou střechou už skoro deset let. Když nám oběma zemřeli manželé a děti se rozutekly za vlastními životy, připadalo nám jako nejlepší nápad spojit síly. Prodala jsem svůj byt a přestěhovala se do jejího většího domku se zahradou.
Těšily jsme se na klidné stáří, společné pěstování rajčat, pečení koláčů a večery plné vzpomínek na dětství. Hlavně jsme věděly, že ani jedna nezůstane sama. Jenže dnes žiju s člověkem, kterého někdy téměř nepoznávám.
Začalo to nenápadně
Nejprve Alena jen občas zapomněla, kam položila klíče, nebo se třikrát za odpoledne zeptala na totéž. Mávly jsme nad tím rukou, vždyť v osmdesáti letech má člověk nárok něco zapomenout.
Jenže časem přibyly další problémy a nakonec přišla neúprosná diagnóza: Alzheimerova choroba. Myslela jsem, že vím, co nás čeká. Že Alena bude stále víc zapomínat a já se o ni budu muset starat.
Na to jsem byla připravená. Nebyla jsem připravená na to, že nemoc začne měnit i její chování. Z mojí hodné, jemné a obětavé sestry se postupně stávala podezíravá a někdy až agresivní žena.
Jiný člověk
Nejhůře to odnáším právě já, protože jsem s ní prakticky čtyřiadvacet hodin denně. Každé ráno vstávám s obavou, s jakou náladou Alena otevře oči. Stačí maličkost – uvařím jiný čaj, než by si přála, nebo jí připomenu, že si nevzala léky – a strhne se hádka.
Už nesčetněkrát mě obvinila, že jí kradu peníze z důchodu, přidávám něco do jídla nebo jsem se k ní nastěhovala jen proto, abych ji připravila o dům. Ze začátku jsem jí všechno trpělivě vysvětlovala. Dnes už vím, že tím většinou ničeho nedosáhnu.
Rozum chápe, srdce ne
Nejvíc bolí chvíle, kdy její slova zasáhnou přesně moje nejcitlivější místa. Vytahuje dávné rodinné křivdy, vysmívá se mému strachu ze samoty a křičí, že jsem byla vždycky ta nešikovná a méně oblíbená sestra.
Nevím, nakolik si vůbec uvědomuje, co říká, ale právě proto je tak těžké se tomu bránit. Chci být silná, chci to ignorovat, ale když se ji snažím uklidnit, někdy mě odstrčí nebo po mně něco hodí. Dvakrát mi dokonce plivla do tváře.
Rozumově vím, že za tím stojí ta hnusná nemoc. Jenže city se nedají vypnout povelem. Někdy se zamknu v koupelně a potichu pláču, zatímco Alena za dveřmi křičí, že jsem cizí ženská a mám vypadnout z jejího domu.
Slib, který nelze splnit
Jsem na pokraji sil. Děti mi už dlouho říkají, že Alena potřebuje péči, kterou jí sama nedokážu zajistit, a že bych měla hledat specializovaný domov. Vždycky jsem to odmítala. Kdysi jsme si přece slíbily, že jedna druhou nikdy nenecháme samotnou.
Před několika dny ale Alena v noci otevřela dveře a chtěla odejít z domu. Když jsem jí v tom zabránila, začala křičet, že mě nezná a že ji vězním. Poprvé jsem se opravdu vyděsila – o ni i o sebe.
Druhý den jsem vzala telefon a zavolala do zařízení, které mi doporučila dcera. Jen jsem se informovala, namlouvám si. Ve skutečnosti ale vím, že se blíží rozhodnutí, kterého jsem se celé měsíce bála.
Možná svůj dávný slib nedodržím. A možná teprve začínám chápat, že postarat se o sestru nemusí znamenat zvládnout všechno vlastníma rukama. Jen nevím, jestli si to dokážu odpustit.
Klára T. (77), Kuřim
