Jana byla podivínka. Taková tichá, nenápadná, samotářská. Nikoho ale nenapadlo, že by mohla být nebezpečná a zlá.

Tahle příhoda se stala před téměř třiceti lety. Bylo mi dvacet pět let, a právě jsem dodělala pajdu. Byly prázdniny, proto mě napadlo, že bych si během nich mohla přivydělat jako praktikantka na letním táboře.

Hurá na tábor

Zavolala jsem svému bývalému vedoucímu Mirkovi. Když jsem mu řekla, kdo volá, hned si na mě vzpomněl. Naštěstí mu nějací dobrovolníci odpadli, takže mě přijal. O měsíc později jsem už vyrážela s obrovskou a naducanou krosnou na zádech na vlakové nádraží.

Setkání ve vlaku

„Ahoj, Verčo, jak se máš? Co ty tady? Neříkej, že jedeš na tábor taky jako praktikantka!“ Otočila jsem se za známým hlasem. „Ahoj, Pavle. Co myslíš tím „taky“?“ zeptala jsem se svého dlouholetého parťáka.

Já s Pavlem jsme byli věhlasnou táborovou dvojkou, neporazitelným týmem, který vyhrával všechny soutěžní kvízy i sportovní soutěže.

„Jednoduše to, že jedu letos jako praktikant taky,“ řekl a šibalsky se usmál. „Koukám, že už jste na sebe narazili.“ Mirkův hluboký hlas se nesl celou chodbičkou vlaku.

Poprvé proti sobě

„Proč jsi nám nic neřekl?“ zeptali jsme se s Pavlem jednohlasně. „Mělo to být překvapení, ale jak vidím, moc se nepovedlo. Jsem zvědavý, jestli na konci tábora bude mít víc bodů družstvo Pavla nebo tvoje.“

Najednou nám to došlo. Letos spolu budeme poprvé soupeřit. „Ať vyhraje ten lepší,“ řekl Pavel a napřáhl ke mně ruku. Pevně jsem mu ji stiskla. „Platí!“

Podivná vedoucí

První dny byly perfektní. V chatce jsem bydlela s další praktikantkou Irčou a vedoucí Janou. S Irčou jsme si od prvního dne skvěle rozuměly. Byla o dva roky starší než já a už tu byla jako praktikantka podruhé. Janě bylo asi třicet.

Byla tichá, s nikým se moc nebavila a pořád chodila někam do lesa. „Takhle podivně se chovala už loni?“ zeptala jsem se Irči jednou večer u táboráku. Irča se ke mně naklonila a tichým hlasem řekla.

„Je pro nás záhadou. Neustále si něco mumlá. A všimla sis toho klíče, co má na šňůrce kolem krku?“ Přikývla jsem. „Tak ten nosila i loni,“ řekla Irča tajemně. „Nikdo netuší, od čeho je.“ „Třeba má v tom lese zakopaný poklad,“ řekla jsem v žertu.

Jenom přátelé

„Tak co, bývalá parťačko? Jak to jde?“ Pavel mě vzal kolem ramen. Zrovna jsme se s dětmi vraceli z celodenního výletu. „Jsem utahaná jako kotě a hlad mám jako vlk,“ řekla jsem.

„Taky mi to dává zabrat, víc, než jsem čekal,“ přiznal Pavel. Zbytek cesty jsme šli mlčky. „Tak u večeře?“ zeptal se Pavel, když jsme došli do tábora. „Jasně,“ odpověděla jsem a dala mu přátelskou pusu na tvář.

Propálila mě pohledem

„Vy spolu něco máte?“ utrhla se na mě zničehonic Jana a propálila mě pohledem. „Jsme kamarádi, známe se už celou věčnost,“ odpověděla jsem a odběhla se do chatky převléct.

U večeře jsem měla pocit, jako by mě Jana sledovala. Pokaždé, když jsem otočila hlavou, se na mě upřeně dívala. V očích měla zlý, až nenávistný pohled, ze kterého mi běhal mráz po zádech. Pak najednou zmizela.

První „nehoda“

Po večeři jsme hráli volejbal. A tehdy se stala první nehoda. Při jednom doskoku jsem si podvrtla kotník. Ostrá bolest mi vehnala slzy do očí. Když jsem si nohu ledovala, objevila se Jana a zlomyslně se na mě ušklíbla.

Dva dny nato jsem nešťastně uklouzla na koupališti a zlomila si zápěstí. Jeli jsme do nemocnice, kde jsem dostala sádru a léky proti bolesti. Když jsme se vrátili do tábora, šla jsem si zdřímnout.

Děsivý sen

Zdál se mi děsivý sen o tom, jak Jana v noci v lese a za svitu měsíce sedí opřená o kmen mohutného stromu. V levé ruce svírá látkovou panenku, která byla mou miniaturní kopií, a pravou do ní zabodává špendlíky.

Zároveň pronáší nějakou kletbu a zlostně se směje. „Verčo, vstávej!“ opakoval naléhavě Pavel a cloumal mi ramenem.

Ukrytá skříňka

Když jsem otevřela oči, došlo mi, že to všechno byl jen zlý sen. „Tomu nebudeš věřit,“ pokračoval rozrušeně Pavel. „Irča sledovala Janu do lesa a tomu, co tam uviděla, neuvěříš.

V jednom dutém kmeni měla ukrytou malou skříňku, od které je ten klíč, co má na krku. Když ji otevřela, vyndala z ní nějakou vúdú panenku, ve které byly zapíchnuté dva špendlíky.

Jeden v noze a druhý v ruce. Když ji chytla, začala křičet „já tě zničím“. Irča k ní přiběhla, vrazila do ní a panenku jí vzala.“ Pavel mi panenku ukázal. „Kristepane,“ vyhrkla jsem, „vždyť to jsem já!“

Neopětovaná láska

Později jsme zjistili, že Jana byla od prvního dne do Pavla tajně zamilovaná, a když viděla, jak k sobě máme blízko, rozhodla se mě „odklidit“ z cesty. Hned další ráno z tábora odjela a od té doby ji už naštěstí nikdo nikdy neviděl ani o ní neslyšel.

Veronika J. (54), Kroměříž