Když mi zemřel manžel, měla jsem pocit, že je pořád někde kolem. Z rodiny jsem ale byla jediná. Bála jsem se, že přicházím o rozum.
S Petrem jsme spolu byli více než čtyřicet let. Zažili jsme jak to dobré, tak to zlé. Jedno ale bylo jisté. Milovali jsme se. Byl pro mě kamarádem, manželem, přítelem i milencem.
Stáli jsme si bok po boku celý život. Nikdy jsem si neuměla představit, že přijde den, kdy se budeme muset rozloučit. Tak se tomu stalo před rokem a půl.
Odešel jako první
Manžel byl o deset let starší než já. Když dostal zákeřnou a doposud nevyléčitelnou rakovinu, bála jsem se nejhoršího. Petr ale neměl v plánu se nemoci poddat. Svůj boj ale nakonec prohrál. Vždycky jsem si myslela, že umřeme spolu.
To, že odešel jako první, mě velmi ranilo. Ze dne na den jsem si připadala opuštěná a zbytečná. I když se celá rodina snažila, k tomu, aby zaplnili moje srdce zející prázdnotou, to nestačilo.
Podivné příhody se opakovaly
Zůstala jsem bydlet v našem domečku a doufala, že ta ukrutná bolest časem otupí. Už pár měsíců po pohřbu jsem často měla pocit, že manžela cítím. Třeba když jsem prošla kolem křesla, kde tak rád sedával.
Nejednou se mi stalo, že jsem zakopla o něco neviditelného. Jako by v těch místech měl nohy. Jindy, když jsem se vracela za tmy domů, svítila v jeho pokoji lampička.
Sotva jsem vešla, světlo zhaslo. Nikomu jsem se s tím nesvěřila. Vím, jaká moje rodina je. Všichni by to svalovali na stesk. Já však někde uvnitř sebe cítila, že tu Petr pořád je.
Přízrak na hřbitově
Na hrob jsem mu chodila zpravidla jednou měsíčně. Většinou jsem tam chodila k večeru, kdy jsem měla jistotu, že tam nikdo nebude. Ráda jsem sedávala u jeho hrobu a povídala si s ním. Při jedné mojí návštěvě se stalo něco, co mi pomohlo bojovat s tou bolestí.
Seděla jsem u manželova hrobu a kolem neustále pobíhal malý chlapec. Lezl mi na nervy, ale křičet jsem na něj nechtěla. „Ten pán s lžící v ruce se na vás směje,“ zvolal mi za zády. „Jdi pryč, chlapče, tady není hřiště!“ okřikla jsem ho. „Teď se zase usmál.
A proč má v ruce tu lžíci?“ nedal mi pokoj. „Jaký muž? Kde ho vidíš?“ zeptala jsem se. „Tady, za tou deskou,“ řekl a běžel mi místo ukázat. „Vy ho znáte?“ otázal se a já najednou uviděla mlhavou postavu, jak sedí na zemi a směje se.
Byl to vážně můj Petr. Chlapec stále dotíral otázkou, proč má v ruce tu lžíci. „Každé jídlo jedl výhradně lžicí,“ špitla jsem a vzpomněla si, jak moc mě tím manžel vytáčel.
Vím, že je poblíž
V tu chvíli mi došlo, že nejsem blázen. Ty pocity, které jsem doma měla, byly opravdové. To, že ten malý chlapec mého muže viděl, pro mě byla jasná zpráva. Říká se totiž, že malé děti vidí víc, než si myslíme. Teď každý večer usínám s blaženým pocitem, že je manžel pořád někde poblíž.
Kamila F. (60), Třebíč