Myslela jsem, že se už nikdy nedokážu zamilovat. Dva komplikované rozvody mi daly zabrat, a proto jsem na muže zanevřela.
Hodila jsem, jak se říká, flintu do žita. Zanevřela jsem na chlapy a chovala se, jako by ani žádní neexistovali. Aby také ne, po dvou komplikovaných rozvodech, které se kvůli sporům o děti a poté i o majetek táhly léta.
Kdo by se tedy divil, že jsem s téměř již šesti křížky na krku chtěla mít svůj klid. Mimoto mi nepřipadalo, že by o mě někdo stál. Jakmile vám není dvacet a nejste dlouhonohá dlouhovláska, muži před vašimi vrátky sotva stojí frontu.
Tak to na tom světě prostě chodí, ať se vám to líbí, nebo nelíbí. Syn s dcerou vylétli z hnízda, a tak jsem doma osaměla a mohla si ten klid konečně vychutnat.
Měla jsem pocit, že mi vlastně nic nechybí, ani pohodlí, ani peníze, no a chlapi už vůbec ne. A tak jsem byla vlastně svým způsobem spokojená. Šťastná však nikoli. Cítila jsem se sama.
Je smutné, nemáte-li si s kým povídat, komu říct, že se vám líbil nebo nelíbil film, že máte chuť na francouzské brambory, že je vám chladno, protože předjaří je pořád ještě studené…
Dlouhé hovory
Vnoučata nějak nepřicházela, syn pracoval v cizině a děti by mu jen ubíraly čas na práci, vdaná dcera, jak už to tak dnes bývá, mateřství zatvrzele odkládala.
Bydleli s mužem za městem, naštěstí blízko, občas jsem je navštěvovala, jezdila jsem za nimi někdy o víkendu autobusem, a jeden autobusák se mnou vždy zapřádal hovory.
Byl to milý chlapík asi tak v mém věku, vypadalo to, že si také potřebuje popovídat, proto jsem měla ve zvyku sednout si hned za něj a prohodit s ním pár slov. Časem se naše hovory prodlužovaly. Jednou prohodil: „Budete vystupovat? Bude se mi po vás stýskat.“ A mě to tak hezky zahřálo u srdce.
Ten pravý
Začala jsem na něj občas myslet. Vybavovat si, jak je milý, jak se hezky usmívá. Můj první muž byl bezohledný podnikatel, takových se v devadesátkách vyrojila spousta, podvodníků a šejdířů, druhý muž byl bručoun, který si rád přihne.
Ani jeden nedokázal být fajn partnerem, ani jeden neuměl být šťastný. Zato řidič autobusu, pan Jiří, byl jedním slovem báječný. Jednou, když mě viděl na chodníku, na mě zatroubil, až jsem sebou trhla.
A brzy poté mi navrhl, že bychom se mohli vidět i mimo autobus, protože pořád spolu jen jezdit autobusem je poněkud stereotypní. Souhlasila jsem. Je možné se i ve zralejším věku zamilovat a najít toho pravého, což se mi podařilo.
Hezky se nám spolu žije. Letos bychom se rádi vzali. A není to jediná radost, která nás čeká. Moje dcera čeká miminko, a tak budeme s Jiřím hrdě vozit kočárek.
Michaela (66), Broumovsko