Nikdy jsem nepatřila k lidem, kteří si pořád na něco stěžují. Jenže už nevím, jak dál. Ztrácím sebe a můj svět, který už nikdy nebude stejný.

Zpočátku to vypadalo banálně. Pobolívání kloubů, vyčerpání, pocit chladu, který se mi zarýval hluboko do těla a nešel zahnat pohybem. Myslela jsem si, že se rozhýbu, že to přejde, ale nepřešlo.

Všechno se to rozvíjelo pomalu, nenápadně, jako by se mé tělo rozhodlo obrátit proti mně a já si toho dlouho odmítala všimnout. Revmatoidní artritida. Lékaři mi vysvětlili, že můj vlastní organismus útočí sám na sebe, jako by si spletl nepřítele.

Během krátké doby jsem přišla o věci, které jsem považovala za samozřejmé. Psát jsem skoro přestala, ruka se mi třásla a písmena se rozpadala. Obyčejné úkony, jako otevřít sklenici nebo provléknout nit jehlou, se změnily v boj.

Odkázaná na pomoc druhých

Když mi vnučka pomáhala obléct punčochy, neudržela jsem slzy. Nebylo to kvůli bolesti, ale kvůli tomu, jak ponižující ten okamžik byl. Přesně tomu jsem se celý život snažila vyhnout.

Zrcadlo, které klame

Každé ráno stojím před zrcadlem a dívá se na mě někdo cizí. Prsty mám oteklé a pokřivené, klouby ztuhlé a nepoddajné. Přestala jsem se líčit, protože ruce neposlouchají, a i snaha učesat se končí nepořádkem.

Hřebeny mi vypadávají z prstů, talíře kloužou, jako by se mi vysmívaly. Možná vás napadne, jak tenhle text vlastně vznikl. Pomáhá mi program, který převádí řeč na text.

Je pomalý, často chybuje a píše nesmysly, ale zatím je to jediný způsob, jak dostat myšlenky ven. Nejtěžší na tom všem je, že mysl funguje dál. V hlavě si představuji, co bych uvařila, kam bych jela, co bych chtěla dělat. Jenže tělo odmítá spolupracovat.

Zradilo mě. Dívám se na své ruce a nemohu se zbavit pocitu, že už nejsou moje. Ty samé ruce kdysi objímaly děti, zadělávaly těsto, psaly dlouhé dopisy. Teď jsou bolestivé, cizí a nespolehlivé, jako by ke mně byly jen připojené.

Nemoc jako vetřelec

Nemoc se chová jako nevítaný spolubydlící, kterého jste si nikdy nepozvali, ale on si bez ptaní zabral místo. Přerovnává mi dny, diktuje tempo, nutí mě sedět, když bych chtěla jít. Je všude a jeho přítomnost přehlušuje radost, chuť i obyčejnou lehkost bytí.

Dokonce i smích bolí, doslova. Když mi zavolají děti a ptají se, jak se mám, odpovídám, že dobře. Už dávno nelžu poprvé. Pravda je totiž nepohodlná, ubíjející a nikdo ji doopravdy slyšet nechce. Občas si v duchu dovoluji snít o krátkém návratu.

Třeba jen na pár minut. Mít ruce, které nebolí, zvednout hrnek, zavázat si tkaničku bez cizí pomoci a bez utrpení. Jen tak, obyčejně. Být znovu sama sebou. Vím ale, že se to nestane.

Jana K. (68), Zlín