Jsme úplně obyčejná rodina. Přesto se nám za posledních padesát let stalo i mnoho toho špatného a my k sobě zase museli hledat cestu.
Mého muže Pepu jsem si brala v polovině sedmdesátých let. Mně bylo devatenáct, jemu o dva roky víc. Bydleli jsme v malém panelákovém bytě 2+1 v pražských Nuslích. Pepa pracoval v ČKD, já jako účetní v podniku na Smíchově.
Brzy se nám narodil syn Martin a dva roky po něm dcera Lenka. Byli jsme šťastní, jak se tehdy dalo. Fronty na banány, dovolená v Bulharsku, když jsme na ni uspořili. Večery jsme trávili doma u televize a děti spaly vedle sebe v postýlkách.
Pak přišel rok 1989. Změna. Naděje. Pepa dostal nabídku od kamaráda, že by mohli začít podnikat. Opravy zemědělských strojů. Půjčili jsme si od rodičů. První dva roky to šlo skvěle. Dokonce jsme si pořídili domek u Benešova.
Pak časem přišla konkurence, levnější díly z Polska, a najednou jsme měli dluhy. Můj Pepa začal pít. Ne tak, že by padal pod stůl, ale každý večer láhev vína, pak dvě, pak slivovice. Křičel na mě, že „kdybychom zůstali u starého, měli bychom klid“. Jako bych snad za všechno mohla já.
Zůstala jsem sama
Nakonec mě i s dětmi opustil. Beze slov. Nechal mi jen dopis na stole: „Promiň, ale už to nezvládám. Najdu si práci v Německu, pošlu peníze.“ Posílal. Nejdřív pravidelně, pak nepravidelně, pak vůbec.
Zemřel prý v roce 2004 na infarkt v nějaké ubytovně v Bavorsku. Ani jsem ho nemohla pohřbít, protože tělo převezli až po dvou týdnech. Martin i Lenka už v té době byli dospělí.
Martin už měl malou firmu na dovoz autodílů, Lenka se vdala a odstěhovala se až do Brna. Zdálo se, že se náš život nějak ustálil.
Stal se z něj tvrďák
Jenže Martin se změnil. Začal být tak nějak tvrdý. „Mami, už žádný sentiment. Kdo neprosadí sebe, toho sežerou.“ Když jsem mu řekla, že by mohl občas přijet mámě pomoct s okapy, odpověděl: „Mami, já si platím lidi, ať to zařídí někdo jiný.“
Lenka byla jiná. Citlivá, pořád se za něco omlouvala. Měla dvě holčičky, Adélku a Terezku. Jezdily ke mně každé prázdniny a občas o víkendech. Pekly jsme buchty, sbíraly švestky, chodily jsme na procházky do přírody.
Lenka mi jednou řekla: „Mami, já se bojím, že budu jako táta. Že jednoho dne tu rodinu nezvládnu a prostě odejdu.“ Uklidňovala jsem ji, že ona ke své rodině patří.
Ohromná tragédie
Jak moc jsem se tenkrát spletla. Ani ve snu by mě nenapadlo, jaká tragédie nás čeká. V roce 2018 dceři diagnostikovali rakovinu prsu. Bojovala dva roky. Já se v té době přestěhovala k nim do Brna. Martin za ní jel jen dvakrát.
Jednou na Vánoce, podruhé na pohřeb. Na pohřbu mi řekl: „Mami, teď už jsme jen my dva.“ Myslela jsem, že to znamená, že se naše vztahy vyladí a budeme víc spolu. Zase jsem se spletla. Zůstala jsem sama i v té nejtěžší chvíli, která matku může potkat.
Ztrátu dítěte by rodiče zažít neměli. Po Lence zůstaly holky, které už v té době byly velké slečny. Jenže je čekala další rána. Zeť se do roka znovu oženil. Holky to nesly špatně. Adélka odešla studovat do Prahy, Terezka zůstala v Brně. Z celé rodiny mi zbyly alespoň ony dvě.
Bál se otcova příkladu
Potom se Martinovi rozpadlo druhé manželství. Žena ho opustila kvůli mladšímu kolegovi a vzala si obě dcery. Martin zůstal sám v domě v Horoměřicích. Najednou volal.
Nejdřív mluvil o penězích, pak si stěžoval, že ho „nikdo nechápe“, až nakonec připustil, že to možná všechno pokazil sám. Přijel ke mně po čtyřech letech. Seděl v kuchyni, velký chlap, a plakal jako malý kluk. Říkal: „Mami, já jsem chtěl být lepší než táta. A jsem horší.“
Poprvé po letech jsme si promluvili zcela otevřeně. Vyprávěl mi, jak se bál, že když bude hodný jako já, tak ho taky někdo opustí. Že si myslel, že tvrdost je ochrana. Ani já nebyla svatá, moc jsem ho před otcem nebránila a schovávala jsem se za slova: „zvládneme to“.
Omluvili jsme se jeden druhému. Nebylo to jako ve filmu, žádné objetí a konec. Ale byl to začátek. Teď se vídáme, jak jen to jde. Někdy je to trapné, někdy se hádáme, ale mluvíme. Adélka s Terezou jezdí, kdykoliv se jim to hodí.
Martin se snaží s nimi navázat kontakt. Jde to, ale hodně pomalu. Nevím, jestli se naše rodinné vztahy někdy úplně spraví. Možná se to už nepodaří. Ale už nejsme každý sám. Jsme zase spolu. A to je pro mě na stáří to nejcennější. Děkuju za tu šanci.
Marie G. (70), Benešov
