Nemohla jsem se dočkat, až poletím za sestrou do Londýna. Míša bydlí nedaleko hřbitova, o němž koluje neblahá pověst.

Sestra Míša byla vždycky racionálně uvažující člověk. Nikdy si nepřipouštěla, že by existovaly nadpřirozené síly nebo posmrtný život. Když někdo vyprávěl příběh, ve kterém se mluvilo o duchovi, vždycky se smála.

Pak ale navštívila jeden ze hřbitovů v Londýně, kde na vlastní oči spatřila ducha černé vdovy, který se vznášel mezi hroby. Nebylo mu vidět do tváře, což bylo samo o sobě dost děsivé. Sestra pátrala v kronikách, o koho by mohlo jít.

Údajně to byla žena, která zavraždila svého manžela. Nebo alespoň tak mi to sestra do telefonu vyprávěla. Říkala mi, že až přiletím, musím tam s ní zajít.

Ticho a klid

Za Míšou létám pravidelně čtyřikrát do roka. Na další návštěvu jsem se moc těšila, protože sestřin zážitek mě uchvátil. Jakmile jsem přiletěla, hned jsme se tam vydaly. Hřbitov se hodně lišil od těch, které známe z České republiky.

Byl postavený ve viktoriánském stylu. Pokud se to o hřbitově dá říct, tak tento byl nádherný. Panovala v něm strašidelná atmosféra. Hroby byly mohutné a působily osobitě.

Procházely jsme uličkami a já se nedočkavě rozhlížela kolem, kdy uvidím to, o čem se sestra zmiňovala. Kroužily jsme tam snad hodinu a nic. Odcházela jsem značně zklamaná.

Stíny tančily mezi hroby

Vzhledem k tomu, že jsem u Míši měla být ještě týden, plánovala jsem ještě jednu návštěvu hřbitova. Vydala jsem se tam tentokrát sama a večer. Ve tmě nabral hřbitov zcela jiný rozměr. Už to bylo strašidelné a tajemné.

Ploužila jsem se uličkami mezi hroby a užívala si ten magický zážitek. Poté jsem na druhé straně hřbitova zahlédla nad hroby stín. I v té tmě byl dobře vidět. Byla to ona, černá vdova. Užasle jsem ten úkaz pozorovala.

Poletovala od hrobu ke hrobu a potutelně se smála. Smích zněl poněkud vyšinutě. Pak jsem si všimla dalších přízraků. Snažily se před ní ukrýt a vdova je naháněla do jejich hrobů.

Ony po chvíli zase vylétly a zamířily si to směrem k bráně, jako by se snažily ze hřbitova uprchnout.

Moc se snaží najít smíření

Kolem mě se rozvířil prach a zavál studený vítr. V jednu chvíli se přízrak vdovy otočil mým směrem. Chvíli setrval ve vzduchu, a pak se rozletěl směrem ke mně. Jeho děsivý smích mě tak vystrašil, že jsem se dala na úprk. Běžela jsem k bráně.

Rychle jsem ji otevřela a vyřítila se ven. Jeden z těch přízraků, co se před vdovou ukrýval, vyletěl společně se mnou. Podíval se na mě a pokýváním hlavy, která byla zraněná, mi poděkoval. Pak se ve vteřině vytratil.

Nemohla jsem uvěřit tomu, čeho jsem právě byla svědkem. Stejně jako sestra jsem si i já dohledávala informace. Přízraky, které jsem spatřila, byly duše těch, kteří vědí, že nežili příkladným životem a chtějí své špatné činy odčinit.

Ilona H. (58), Uničov