Měla jsem za sebou manželství s psychicky narušeným mužem. Když jsem sebrala sílu ho opustit, byla jsem přesvědčena, že s chlapy už navěky končím.

Jenže ne nadarmo se říká „odříkaného chleba největší krajíc“. Na svatbě neteře jsem ho potkala. Láďa hrál na kytaru, zpíval a celý večírek pěkně rozjel. A tím mě dostal. O tom, jak mu to slušelo a jak voněl, ani mluvit nebudu.

Příliš jsme spěchali

Ten večer jsme se zapovídali a už za dva dny jsme šli na rande. Po dvou měsících jsem byla zamilovaná jako zamlada. Když mi nabídl společné bydlení v jeho bytě, vůbec jsem neváhala. Od rozvodu jsem bydlela v pronájmu, který jsem moc ráda opustila.

Láďa měl krásný a dost luxusně zařízený byt v centru. A byl na něj právem pyšný. „Všechno jsem si koupil sám, baví mě bytový design,“ chlubil se a já musela uznat, že má tedy vážně vkus.

Vše plynulo nad očekávání dobře až do chvíle, kdy se mě můj milý zeptal: „Co kdybychom se vzali?“ S tím jsem nepočítala, že bych se měla ještě kdy vdávat.

„V našem věku to je nejen z lásky, ale i praktické,“ uculoval se a vysvětlil mi, že kdyby se někomu z nás, nedej bože, něco stalo, jako nesezdaní nemáme ani nárok na informace o zdravotním stavu toho druhého.

Pěkně se vybarvil

Tak jsme začali plánovat svatbu. Navrhla jsem, že bychom u nás měli udělat seznamovací předsvatební setkání pro známé, protože obřad jsme chtěli jen ve dvou se svědky. Jeho reakce mě ovšem zaskočila. „Ty je chceš všechny pozvat sem? Jako ke mně?

Tedy k nám?“ tázavě se na mě podíval a já nechápala, v čem by měl být problém. „Dovedeš si představit, jaký tu udělají nepořádek? Ty drobky, upatlaný stůl…“ rozrušeně mával rukama.

Dost mě tou reakcí zaskočil, ale posléze se uklidnil a nakonec s návštěvou souhlasil. Když se v den D všichni sjeli do Láďova, tedy našeho bytu, začalo to být ještě víc divné.

Stranil se kamarádů?

Nejvíc mě udivilo, že Láďovi kamarádi byli překvapeni tím, jak bydlí. Když odešli, zeptala jsem se ho, jak dlouho v bytě vůbec žije. „Asi patnáct let,“ odpověděl stroze. „Cože, a to tu ještě nikdo nebyl?“ nechápala jsem.

V tu chvíli na mě ale Láďa zvýšil hlas a důrazně mi vysvětlil, že do jeho soukromí nikomu nic není! Tehdy jsem si uvědomila, že tady něco nehraje. Nerozuměla jsem tomu, ale dál jsem se nevyptávala.

Podruhé jsem narazila, když jsem chtěla seznámit svoji maminku a jeho rodiče. „Zbláznila ses? Jasně jsme si domluvili pravidla, že sem nikoho zvát nebudeme,“ vyjel na mě. Nakonec ustoupil, ale opět nerad.

Návštěva proběhla v klidu a pohodě, dokonce i tchyně s tchánem se uvolnili a při odchodu mi děkovali za příjemně strávené odpoledne. „To bylo naposledy,“ ucedil po jejich odchodu Láďa a dva dny se mnou nemluvil.

Stopka na návštěvy

Odmítal chodit i k nim. „Pokud se s nimi chceme vidět, může to být na neutrální půdě,“ poučoval mě.

„Na návštěvu do bytu nepůjdu, ještě bychom to museli oplácet!“ Při jedné naší výměně názorů na mě křičel, že nikoho cizího v bytě nechce a ať si uvědomím, že je to jeho byt.

Začala jsem uvažovat, zda jsem se neunáhlila, ale utěšovala jsem se tím, že třeba má jen těžké období a stresuje ho svatba. Ta proběhla v klidu a v pohodě, jen my dva a svědci a po obřadu následoval oběd v drahé restauraci.

Náš společný život

Na neshody se na nějaký čas zapomnělo, řešili jsme jiné věci. Láďa se ke mně choval hezky, takže nebyl důvod se k tomu vracet. Litovat svého kroku jsem ale znovu začala poté, co jsem onemocněla.

Nebylo mi dobře a jeho maminka se za mnou zastavila, protože bydlela kousek, a vyzvedla mi v lékárně léky. Já hned usnula, ale ona chtěla počkat na syna. Vzbudil mě křik. Láďa řval jako nepříčetný.

„Proč mi zveš do mého bytu návštěvu?“ prudce vstoupil do ložnice, kde jsem ležela. „Simuluješ, abys měla záminku tahat mi sem lidi!“ ječel a vlepil mi facku. Jeho máma stála za ním a jen vztekle zasyčela:

„Že ty jsi přerušil léčbu na psychiatrii?“ Tak jsem se teprve dozvěděla, že se Láďa od puberty léčí s různými fobiemi. V ten moment mi bylo mnohem víc zle z toho zjištění než z chřipky, která mě skolila. „Měla jsem ti to říct,“ povzdychla si tchyně.

Měla, hlavně mi to měl říct on! Jakmile jsem se vzpamatovala, začala jsem si balit věci. V šedesáti letech jsem se raději odstěhovala ke své mamince, než abych zůstala s ním.

Co jsem tak slyšela z okolí, náš rozvod ho srazil na kolena, ale léčit se dál odmítá. Jeho chyba! Mohl mě varovat!

Jolana F. (61), Znojmo