O svou postavu jsem se hrozně bála. Propadala jsem panice, když jsem po dětech přibrala dvacet kilo. Nakonec jsem pochopila, že na tom nezáleží.
V době svého mládí jsem měla postavičku jako lusk, mohla jsem si dovolit upnuté svetříky a odvážné plavky. Kamarádky mi záviděly. „Ty bys mohla dělat modelku!“ slýchala jsem.
V pětadvaceti mě uhnal Petr, inženýr v naší firmě, kde jsem dělala sekretářku pana ředitele. Když jsem otěhotněla, začala jsem se bát. Právem!
Marný boj
Začala jsem rychle přibírat. Aby ne, nebylo mi špatně od žaludku pouze ve chvíli, kdy jsem něco jedla. I v noci jsem se budila hlady a zuřivě „luxovala“ lednici. Když jsem porodila, měla jsem o patnáct kilo víc.
To ještě není tak hrozné, to zhubnu tím, že omezím jídlo a budu cvičit, říkala jsem si. Docela se mi začalo dařit. Jenže už za čtyři měsíce, kdy jsem se zbavila pěti kilogramů, se na těhotenském testu objevily znovu dvě čárky.
Bylo to nečekaně brzy, ale řekli jsme si s manželem, že miminko je zkrátka boží dar a hotovo. Tak jsem si znovu zvykala na kulatící se břicho a hlavně jsem zase vydatně jedla. Tentokráte jsem měla po porodu o dvacet kilo víc, než za svobodna. Nenáviděla jsem se.
Už toho nech!
Držela jsem drastické diety, které stejně příliš nefungovaly. I když jsem nakonec horko těžko zhubla deset kilo, nedokázala jsem být šťastná. Pořád jsem se chodila dívat na své staré oblečení, které jsem oblékla ve dvaceti.
Teď jsem se do něj nedokázala narvat ani násilím. „Už toho nech!“ domlouval mi manžel, když ze mě tahal o dvě čísla menší džíny, které jsem nemohla sundat. Ze zoufalství jsem se rozplakala.
Tehdy měl ke mně můj manžel dlouhou řeč o tom, jak se mu až teď líbí moje postava. Konečně prý vypadám jako ženská. Mám prsa a boky, předtím jsem prý vypadala jako kost a kůže.
Dodal, že mě ale bude mít vždycky rád takovou, jaká jsem. Ať budu mít 50 nebo 100 kilo. A to mi tehdy stačilo k tomu, abych otevřela oči. Přestala jsem řešit diety a žiju hlavně tak, abych byla šťastná!
Petra (57), Opava
