Brát v životě všechno vážně a doslova je hloupost. Dnes už to vím a je mi dobře na světě.
Moje kamarádka Hanička se tváří naprosto zoufale. „To byl tedy pěkný trapas. Už tam nikdy nejdu. A ty ses tomu ještě smála.“ Dívá se na mě svýma velkýma modrýma očima pěkně vyčítavě.
„Taková strašná ostuda! Co si o mně pomyslí. Že už jsem snad nesvéprávná.“ Smála bych se klidně dál, ale vím, že ona by to nepochopila.
Velký trapas
To, že v cukrárně nejprve vylila kávu na stolek a pak si kus dortu místo do pusy hodila do otevřené kabelky je přece docela komická situace,kterou jen tak nevymyslíš.
Jenže, jak pro koho. Hanička to považuje za hrozný trapas. Tak hrozný, že už do té cukrárny ji nikdy nedostanu. Ale co, také bych to tak ještě donedávna pravděpodobně brala. Naštěstí jsem už nad věcí.
Nebylo to jen výchovou
Moji rodiče byli dost akurátní a přísní. Rodinný život se odehrával podle přesně daných pravidel. Všichni jsme je dodržovali, stejně jako zásady slušného chování. Vlastně mi to vyhovovalo.
Jako dítě jsem neznala nic jiného a v přísně ohraničených pravidlech jsem se cítila celkem bezpečně. To mi pomáhalo i v dospělosti. I přesto, že jsem si často uvědomovala, že některé věci posuzuji příliš přísně. Především sebe a své skutky.
Velké osobní selhání
Ať jsem se ale snažila, jak jsem chtěla, ani vzorně vedená domácnost a správná výchova dětí nedokázaly zachránit moje manželství. Manžel můj dril a věčné omlouvání se za to, že jsem něco neudělala dokonale, neunesl.
Rozvod jsem tehdy brala jako velké osobní selhání a neustále jsem přemýšlela o tom, kde jsem udělala chybu. Neustále jsem se obviňovala a sama sobě nedokázala odpustit.
Nakládala jsem si stále více a více povinností, jako bych se tím trestala, jako bych tím mohla smýt svoji vinu. Byla jsem jako sešněrovaná těmi „správnými“ představami o tom, co se má a nemá, co je vhodné a co neslušné.
Docela mě to zaskočilo
Čas utíkal jako splašený a najednou ze mě byla postarší unavená a uštvaná ženská. A tehdy jsem potkala Pavla. Bláznivě jsem se zamilovala. Pavel byl skvělý společník a mé city spontánně opětoval. Zdálo se, že se na mě zase usmálo slunce.
Přesto jsem se pořád hlídala, abych si zbytečně „nezadala“. Ten příval citů mě ale naprosto zaskočil. Přišlo mi totiž nepatřičné, být v mém věku zamilovaná jako puberťačka, a tak jsem se snažila chovat důstojně. Pavel to moc nechápal.
„Život je krátký na to, abychom si ho nějak kazili,“ povzdechl. A ještě mi pořád říkal, ať se tak přísně neposuzuji, ať se víc raduji ze života.
Špatná zpráva
Po necelém roce, co jsme byli spolu, ale Pavel onemocněl. Zcela nečekaně, bez varování. Jeho stav byl víc než vážný a já si uvědomila, že o něj mohu také definitivně přijít. I když bojoval statečně, žila jsem neustále ve strachu.
Byl to hrozný šok a také velké poznání. Za to, co se stalo, jsem prostě vinu nenesla. Nemohla jsem vůbec za nic a ani kdybych se rozkrájela, nedokázala jsem situaci nijak ovlivnit ani vyřešit. Připadala jsem si hrozně bezbranná. K čemu mi v té chvíli byly všechny mé zásady a pravidla?!
Otevřelo mi to oči
Tehdy se ve mně něco zlomilo. Uvědomila jsem si, co je pro mě vlastně důležité. Rodiče mám naštěstí zdravé a s přízrakem smrti někoho blízkého jsem tak byla konfrontována poprvé v životě. A nejdůležitější v té chvíli bylo, hlavně pro mě, aby Pavel žil.
Vše ostatní se najednou zdálo jako naprostá, nepodstatná prkotina. Udělala bych tehdy cokoli, i to, co se nemá, jen aby se uzdravil. A ono se to podařilo! Brala jsem to jako zázrak. Pavel se zcela uzdravil.
Strach ze mě spadl
Konečně se dokážu radovat z každého dne, který přichází. Přesně, jak mi to Pavel doporučoval. Nemám ho zatížený od samého rána jen zbytečnými starostmi a sebekontrolou, abych snad náhodou neudělala něco nepatřičného.
Nezpytuji svědomí, že jsem zase něco udělala špatně, neberu se tak vážně a dokážu se sobě docela pěkně zasmát.
Každý den je krásný
Odpustila jsem si a těm, kteří mi možná někdy ublížili, také. Najednou to šlo. Začala jsem se na všechno dívat jinýma očima. Ten nadhled nad každodenními starostmi, trapasy a žabomyšími hádkami o nepodstatné věci, je totiž ohromně osvobozující.
Konečně cítím opravdovou radost ze života a užívám si Pavlovy lásky. Škoda jen, že to přišlo až nyní. Ale díky za to, že alespoň přišlo.
Hana R. (60), Hodonín