Sousedův syn prosil, že chce pod stromeček pejska. Pak se o něj ale vůbec nestaral a pro rodinu to byla zátěž. Rozhodla jsem se zakročit.

Každé dítě asi touží mít doma nějaké zvířátko. Sousedův šestiletý Jiřík si pejska moc přál a prosil, kudy chodil. Nakonec rodiče přesvědčil a oni mu k Vánocům pořídili štěňátko.

Bylo roztomilé a živé, pořád pobíhalo po bytě a vše okusovalo. Tak, jak to štěňata prostě dělají! Jiřík se přestal po pár dnech o Cipíska, jak štěně pojmenoval, zajímat. Skoro si s ním nehrál, štěně ho naopak obtěžovalo.

Měl mě rád

Dokud byly vánoční svátky a prázdniny, měla maminka malého Jirky volno, protože byla učitelka ve škole, vídala jsem je chodit s pejskem na procházku pravidelně. Chodili s malým Jirkou vždy dopoledne kolem deváté, a pak ve čtyři odpoledne.

Když jsem je jednou potkala v domě na chodbě, pejsek se ke mně radostně hlásil. Byl tak milý! Až mi bylo líto, že jsem nikdy žádného psa neměla. Můj muž si to totiž nepřál. Jenže nyní jsem byla už dva roky rozvedená a bezdětná.

Kdo s ním půjde ven?

Samotu jsem zaháněla prací, v zaměstnání jsem byla víc než doma, často dlouho do noci, protože domů mě to netáhlo. Pak ale nastal nový rok a s ním běžný každodenní život.

Tatínek Jiříka sedal v sedm ráno do auta a jel do práce, maminka vybíhala se synem o půl hodiny později, aby ho stihla dát do školky, a pak spěchala do školy učit. „Kdy toho psa venčí?“ napadlo mě.

Slyšela jsem, a ne jednou, jak pejsek zoufale kňučí za dveřmi, a pak večer, protože nadělal loužičky, a dostal výprask. Protože to do večera prostě nevydržel.

A byl můj!

Jeden večer jsem nevydržela já, a zazvonila u dveří s nabídkou, aby mi Cipíska každý den ráno předali, vyvenčím ho, protože moje pracovní doba začíná až v devět, a pak si ho vezmu do práce.

Nebyla bych jediná, kdo by si vodil pejska do naší firmy, šéf byl tolerantní, sám měl v kanceláři dva psy. Moje nabídka se setkala s velkým nadšením sousedů. Odpoledne po práci jsem vrátila Cipíska jeho majitelům.

Za měsíc se už pejskovi ode mě nechtělo, a ani sousedi nebyli moc nadšeni, když jsem jim ho večer přivedla. Nakonec padlo to skvělé rozhodnutí. „Nechcete si toho psa nechat?“ řekla sousedka. Měla jsem pejska ráda, a on mě. Okamžitě jsem souhlasila!

Kamila (67), Brno