Petra v práci všichni nesnášeli. Tvářil se jako morous. Zejména mě nesnášel, vlastně to bylo oboustranné. Pak se ale vše najednou změnilo. Nečekaně mi nabídl svou pomoc.

Stáli jsme tam spolu sami a on mlčel. V budově naší firmy jsme měli jen jedno jediné místo, kde jsme mohli kouřit. Na terase. Vždy se tam sešla skupinka lidí a bylo veselo. Ale když se tam objevil Petr, všechny veselá nálada přešla.

„Je to určitě špicl, co donáší!“ řekla o něm kolegyně, když odešel. „Tváří se fakt děsně!“ řekla druhá. Já na něj ještě neměla názor, byla jsem ve firmě nová. Udělala jsem si ho až ve chvíli, kdy jsem na té terase s Petrem zůstala sama.

Koukal před sebe zarytě a mně to přišlo divné tam tak vedle sebe mlčky stát a kouřit. Tak jsem ho oslovila. Nebyl nadšený. Odpovídal jedním slovem a nastalo vždy ticho, které jsem přerušila opět já sprchou dalších vět.

Přišlo mi to hrozně k smíchu a vybuchla jsem. Popatřil na mě nenávistným pohledem, řekl, že jsem kačena divoká, co letěla z vysoka, a odešel. Od té doby se mi vyhýbal.

Poslední šance

Nadřízení ale na Petra hleděli s obdivem a respektem, považovali ho za velkého odborníka. To se ovšem nedalo říct o mně. Neuvedla jsem se vůbec dobře, na co jsem sáhla, bylo pranýřováno na poradách i mimo ně.

Už jsem si říkala, že snad bude lepší odejít ještě ve zkušebce. Vyvrcholilo to tím, že se na mě provalilo, že jsem během uzávěrky seděla v nedaleké kavárně se svou sestrou. Potřebovala se mnou akutně mluvit, měla velkou krizi s manželem.

Jen jsem si odskočila, a šéf to hned věděl. „To tě práskl ten morous Petr!“ měla jasno kolegyně. „Říkala jsem, že donáší!“ Šéf si mě zavolal a důrazně mě upozornil, že ještě jeden takový přešlap a končím.

Zadal mi tehdy rovnou novou práci, se kterou jsem si nevěděla rady. Měla jsem vypracovat nějakou složitou tabulku, vůbec jsem netušila, jak na to. Přemýšlela jsem, co budu dělat. Plat jsem potřebovala a nemohla jsem si dovolit, hledat teď jinou práci.

S velkou nenávistí jsem myslela na Petra a přála mu jen to nejhorší! Hrozně jsem se lekla, když jsem kráčela zamyšleně po chodbě, a najednou na mě bafl z kuchyňky. „Jestli chceš, já ti s těmi tabulkami pomůžu!“ nabídl se.

Lámání ledů

Když jsem uviděla tu jeho tvář, bylo to pro mě v první chvíli, jako by na mě vykoukl vetřelec ze známého hororu. Byla jsem ale vážně zoufalá, tak mé rozčílení muselo stranou. „Tak jo,“ špitla jsem.

Domluvili jsme se po práci.Byla jsem překvapená, jaký měl talent vysvětlovat. Všechno jsem to od něj hned pochopila. A v tu chvíli se ledy mezi námi prolomily.

Vyšlo to

Za dva dny jsme pokračovali ve výuce, a pak už jsem ho za odměnu pozvala domů na večeři. Kupodivu souhlasil. Ten večer jsme si povídali dlouho do noci. Nakonec jsme spolu začali chodit. Moc jsme tomu na začátku ani jeden nevěřil, ale vyšlo to.

Jsme spolu dodnes, spokojení a šťastní. Máme dvě krásné děti. I v práci jsem díky němu zazářila. A co se týče toho, kdo na mě tehdy práskl, že sedím v kavárně v pracovní době, byla to přesně ta kolegyně, kterou jsem považovala za svou největší kamarádku.

Alice (62), Ostravsko