Kdybyste někdy spatřili na Štědrý den uprostřed hlubokého lesa smrk plný ozdob, tak po přečtení mého příběhu už budete vědět, co se za tou vánoční záhadou skrývá.

Když jsem byla hodně mladá, a to je už dávno, byla jsem trošku zamilovaná do senzačního kluka z naší vesnice, jmenoval se Petr. Byl tak hodný, milý, laskavý, obětavý!

Vzpomínám si, že mi, když kvetly u jezírek, nosil divoké žluté a fialové kosatce, a kdykoli jel do města, vrátil se s balíčkem dobrot z cukrárny – pro mě. Pokaždé o Vánocích pro mě strojil stromeček na netradičním místě, uprostřed lesa.

Náhodný kolemjdoucí museli být udivení zasněženým smrčkem hluboko v lese, z něhož zářily všelijaké barevné skleněné koule, šišky a hvězdičky. Ten kluk mě měl rád. Škoda jen, že jsem si toho víc nevážila. Byl pro mne jen jedním z mnoha obdivovatelů.

Čtyři nebo pět let po sobě pro mě strojil ten smrček v lese, bylo to krásné, už se o tom i povídalo ve vesnici. Potom musel narukovat na vojnu. Už jsme se nikdy neviděli.

Překvapení

Roky ubíhaly jako splašení koně, vdala jsem se za toho, kdo mi připadal ze všech mých obdivovatelů jako číslo jedna. Chyba lávky!

Během drsného rozvodu přetáhl syna na svou stranu, nabulíkoval mu, že jsem chudinka a že se se mnou bude akorát tak nudit, což nás odcizilo i se synem. Osaměla jsem, už jsem se nikdy nevdala.

A protože se syn odstěhoval do ciziny a tam se i oženil, občas se stalo, že jsem byla úplně sama i na Vánoce, což s citlivým člověkem zacloumá. Jednou se mi však už nechtělo osaměle zírat na televizi, a tak jsem se na Štědrý den vydala za dávnou vzpomínkou.

Do lesa, kde pro mě kdysi jeden fajn kluk zdobil stromeček. Dodnes nechápu, proč jsem to udělala. A to překvapení!

Krásný zvyk

Smrček byl ozdobený. Tedy jen dolní větve, nahoru již nešlo dosáhnout. Myslela jsem, že se mi to zdá. Padal sníh, nikde žádné stopy, jen ty moje. Tu se objevila dvojice mladých lidí. Mladý muž mi vysvětlil: „Táta kdysi zdobil tenhle stromeček pro svoji lásku.

Tak jsem to převzal a zdobím ho teď pro tu svoji.“ Byla jsem celá promočená, brodili jsme se hlubokým sněhem do jejich domku, byli to mladí manželé. Mladík poznamenal, že táta už bohužel zemřel, ale že mu o té své dávné milé rád vyprávěl.

„A to musíte být vy,“ uzavřel. Poprosili mě, abych zůstala na Štědrý den s nimi, s radostí jsem souhlasila, byli velice sympatičtí. Potěšilo mě, že ten Petrův zvyk převzala nová generace.

Kdybyste tedy někdy uprostřed lesa zčistajasna uviděli ozdobený smrček, hned pochopíte, že se za tím skrývá příběh lásky. Anebo spíše příběhy lásek.

Michaela (67), okolí Poděbrad