Zlatý kroužek s kamínky bděl nad mým tělem i duší. Když jeden kámen zničehonic potemněl, můj život se otočil vzhůru nohama. Mé jistoty se začaly hroutit…
Bylo mi tehdy dvacet let, když mi dala babička zlatý prstýnek se slovy, že je to rodinný šperk, který je moc vzácný. Hlídá prý zdraví toho, kdo jej nosí. Jeho modrý kamínek sleduje tělo, ten zelený mysl.
Oba musejí zářit stejně jasně, jakmile jeden z nich ztratí svůj jas, je to varování, že se narušila v těle rovnováha. Je nemocná duše nebo tělo, a je třeba zasáhnout. Brala jsem ta její slova s velkou rezervou, přišlo mi to celé jako hezká pověst, nic víc.
Náhle pohasl
Nicméně jsem dárek přijala s velkým vděkem. Byl to přece jen moc pěkný šperk a na mém prsteníčku byl parádou. Jako by se na něm opravdu rozzářil nějakou mocnou energií. Ještě dlouho poté měl krásnou barvu a zářil.
Babička už dávno zemřela, já se provdala, narodily se mi dvě zdravé děti a já se cítila v pohodě a plná síly. Jednoho dne ráno, to mi už bylo čtyřicet let, ale koukám, že modrý kamínek nějak oproti tomu zelenému pohasl.
Zavolala jsem manžela, i obě děti, které v tu dobu ještě chodily na základku, všichni se shodli na tom, že kamínek opravdu ztratil svůj lesk. Snažila jsem se ho vyčistil, nablýskat, ale všechno bylo marné.
Nejsem zdravá?
V ten čas jsem si vzpomněla na slova babičky, ale utěšovala jsem se, že to je jen nějaká pověra. Jenže už dva dny nato jsem se měla přesvědčit, že něco na těch slovech je. Zdravá jsem nebyla, to mi potvrdila rozpačitým hlasem lékařka během běžné kontroly.
Musela jsem podstoupit akutní operaci. Necítila jsem se po ní dobře a psychiku mi podrazila také skutečnost, že mě zradil manžel. Našel si v době, kdy já běhala po nemocnicích a byla několik týdnů v lázních, milenku. Noci jsem probrečela.
Musím se vzpamatovat, říkala jsem si. Ale ono se to hezky mluví, a špatně dělá! Nenašla jsem v sobě vnitřní sílu smát se a jít dál. A tu najednou začal blednout i kámen druhý. Koukám − a nevěřím vlastním očím.
Zelený kamínek na zlatém kroužku pohasl také, jako by někdo vypnul světlo, které z něj zářilo. V tu chvíli jsem se lekla! Další nemoc bych už nezvládla. Pochopila jsem, že musím na sobě zapracovat dříve, než bude pozdě.
Že mě prstýnek od babičky opravdu varuje. Vyhledala jsem si terapeutku. Začala jsem chodit na jógu, na masáže, s dětmi do divadla…
Duše se léčila
A každý den ráno jsem kontrolovala prsten, jestli už se alespoň jeden z pohaslých kamínků jasní a dává mi naději, že se duše nebo tělo dává dohromady.
Radovala jsem se jako malá holka, když se rozjasnil jako první ten zelený, bylo pravdou, že jsem se cítila psychicky líp. S modrým to trvalo dlouho, ale já se nedala. Bojovala jsem, změnila svůj životní styl, a nakonec se podařilo, aby zazářil i kámen druhý. Byl to nejšťastnější den v mém životě.
Jitka (63), Olomouc
