Nikdy jsem prababičku nepoznala, přesto o ní vyprávěla celá rodina. Byla ze slavného rodu bylinkářek, říkalo se o nich však, že to byly čarodějnice.
O prababičce Bohunce jsem slýchala neuvěřitelné příběhy. Říkalo se o ní, že měla zelené ruce, dokázala vypěstovat léčivé bylinky a namíchat takové směsi, po kterých by prý i mrtvý vstal z hrobu.
Moje maminka o ní mluvila s velkou láskou, protože u ní v dětství trávila veškerý volný čas. V podstatě ji vychovala ona. Moje babička byla totiž do světa, utekla s nějakým potulným komediantem. Kdoví, kde a jak skončila, to se nikdo nedozvěděl.
I můj dědeček byl svérázný člověk, všechno zlehčoval a převáděl v humor a abasurdity, nikdy jsme nevěděli, čemu u něj věřit. S oblibou třeba říkal, že mou prababičku Bohunku odnesl čert do pekla, stejně jako všechny její předky. Do určité míry měl děda pravdu. Jak jsem se později dopátrala ve starých kronikách, některé byly upáleny.
Byly čarodějnice?
V tom rodě byly vždycky vyhlášené bylinkářky, to umění se dědilo z generace na generaci. Svého času, kdy tomu církev nepřála, skončily dvě z tohoto rodu na hranici a byly upáleny jako čarodějnice. O tom se v našem rodě nemluvilo, kronika ale hovořila jasně.
Když jsem se to dozvěděla, bylo mi jich líto. O to víc mě mrzelo, že jsem svou prababičku nikdy nepoznala. Často jsem o ní před spaním přemýšlela a dívala se do tmy. S myšlenkou na prababičku Bohunku a její nebohé pratety z pátého kolena, jsem usnula.
A zdál se mi sen, ve kterém jsem stála v zahradě plné bylin. U velkého stolu míchala usměvavá stará žena nějaké bylinné směsi. Jakmile mě uviděla, začala na mě radostně mávat. „Jiřinko naše, kdybys věděla, jak dlouho tady na tebe čekám! Jsi připravena? Chci ti předat rodinné tajemství.“
Podivný sen
Prababička Bohunka, bylo mi ve snu jasné, že to je ona, mi začala ukazovat jednotlivé byliny a vyprávět, na co jsou dobré, jak je vzájemně míchat, aby byly jejich účinky nejsilnější. Opakovala jsem si pro sebe, že to nesmím zapomenout.
Povídaly jsme si dlouho a já byla šťastná! „To už pro dnešek stačí!“ řekla, a já se v tu chvíli probudila ve své posteli. Vyskočila jsem, a začala si rychle psát poznámky.
Hned ten den jsem s nimi běžela do knihovny, abych si ověřila, jestli jsou správné, nebo zda to byl výmysl mé fantazie.
Zase přijde
Ty rady byly opravdu správné, jak jsem se z knih o bylinách dočetla. S nadšením jsem běžela domů a čekala, co se bude dít dál. Několik dní se mi nezdálo nic, až po dvou týdnech se prababička ve snu objevila zase. A její výuka pokračovala.
V knihovně jsem si půjčila spoustu knih a vrhla se do učení. Prababička byla spokojená, chválila mě, jaká jsem pilná žačka. Pak se se mnou jednu noc rozloučila. Už toho prý vím dost. Ale až mi bude nejhůř, nebo si nebudu vědět rady, zase přijde. Zatím jsem její rady nepotřebovala, ale věřím, že se na mě odněkud dívá.
Jiřina (72), Vysočina
