Když začne podzim, posedne mě věčný pocit hladu. Snědla bych, na co přijdu. Dříve jsem se nijak neomezovala, a skončilo to málem tragédií.
V pubertě jsem to zvládala skvěle, hodně jsem sportovala a ty své váhové výkyvy snadno vyrovnávala. Nedělala jsem si s tím starosti, na podzim jsem prostě měla věčně hlad. Neustálá chuť k jídlu se mě držela až do Silvestra.
Jenže tehdy jsem ještě ta nabraná kila shazovala snadno. To se však změnilo zhruba v době, kdy jsem se vdala. Bylo mi pětadvacet. Od té doby jsem cítila, jak se mi s každým podzimem uloží něco, co už nikdy dolů nedostanu.
Postupně jsem tloustla a v pětatřiceti jsem měla o patnáct kilo více, než před deseti lety. Strašné! I tehdy mi ale manžel říkal, jak mi to sluší!
V nemocnici
Jenže čas šel a já se nedokázala vzepřít svému hladovému tělu. Tak jsem se dopracovala v pětapadesáti na více než sto kilo. A manžel? Stále tvrdil, že jsem jeho jediná. Jestli to byla pravda, kdoví?
Ovšem v ten čas, bylo to už před Vánocemi, přišel vážný problém. Zkolabovala jsem v práci přímo uprostřed porady. Plácla jsem tam sebou jak široká, tak dlouhá, funěla na zemi a nebyla schopná se zvednout. Infarkt.
Odvezli mě do nemocnice, předtím mě však nemohli tři chlapi zvednout na nosítka. Hanbou bych se propadla, kdyby to šlo. A když jsem tam tak ležela, lékaři a sestry kolem mě pobíhali, zaslechla jsem jednoho, jak říká druhému: „No to je teda obezita! Chudák ženská!“
A druhý lékař mu na to odpověděl: „Proč chudák, to svému tělu způsobila sama svou životosprávou. Měla by se párkrát proběhnout kolem Motola, aby zhubla!“ Tehdy jsem se konečně zastyděla a rozhodla se, že takhle už to dál nejde.
Musím hubnout!
Při první příležitosti jsem si koupila čerstvou zeleninu a uvařila si čaj, který jsem neosladila. Byl hnusný, ale já ho pila statečně. Musím hubnout! Opakovala jsem si.
Začala jsem také cvičit a už se mi od té doby povedlo zhubnout třicet kilo! Jen na podzim je to vždycky těžší, to přichází moje chorobná žravost, kterou je tak těžké zkrotit…
Daniela(62), Praha
